Zálet

Vezu Ventuse na zálet na akci do Vlašimi. Chtěl jsem zalítávat na kopci, ale týdny pořádně nefouká Ráno se vypravuju hodinu, 3x si kontroluji věci, abych něco nezapomněl. Není blbější pocit, než když člověk jede někam sto dvě stě kilometrů a nakonec nemůže lítat, protože doma zapomněl nějakou část letadla. A já chci Ventuse zalítnout!

Letadlo mám připravené, v dílně jsem všechno zkontroloval už před týdny a večer před odjezdem znova. Vyvážení, seřízení, výchylky kormidel. Musel jsem se taky naučit nový přepínač na vysílači - zatahování podvozku, to jsem dosud neměl. Nastavil jsem si tři letové fáze: NORMAL, THERMAL, LANDING a k nim tři polohy vztlakových klapek. Vypínač háčku mám v kniplu, mám ještě vypínání mixu křidélek do směrovky. To jsou ale pro mě již standardní zažité věci. A samozřejmě jedu s nabitým vysílačem i baterkami do modelu.

Přejel jsem hory a na skle se mi začaly rozprskávat kapky drobného deště. Do cíle to mám ještě hodně přes sto kilometrů, tak mě to netrápí. Když ale projedu Prahu a stále musím pouštět stěrače, tak jsem trochu pesimistický, šedivá obloha kam dohlídnu. Když ale vyjíždím z dálnice, stane se zázrak. Vidím kousky modré oblohy a sklo už je suché. Vylézám na louce na letišti z auta, je krásný den!

Když přelezu silnici a obhlídnu plochu modelářského letiště, je mi jasné, že to tu nebude žádné komorní prostředí pro zalétávání, kluků je tu jako psů!

První, čeho si všimnu je boční vítr, občas docela silný. Druhou věcí je velikost plochy, budu se muset napoprvé trefit do pásu cca 100x30 metrů. Za normálních okolností by mě to neznervózňovalo, ale za poměrně hustého provozu, kdy se budu muset přizpůsobit při přiblížení na přistání situaci na ploše a ještě se třeba trefovat jen na část plochy, mi na klidu nepřidává. Dráha navíc končí silnicí, takže proplachtit s přebytkem rychlosti celou plochu tady nepřipadá v úvahu. Tak let trochu odkládám.

Je tu plno věcí k vidění. Staří známí, nové aeroplány, sleduji organizaci létání. Provoz je silný, na ploše ale vládne řád a všichni vypadají v pohodě. Vypadá to, že nahoře to nosí, pozná se to podle toho, jak někteří piloti odstoupí z chumlu na startu a potom dlouhé minuty v ústraní civí do oblohy na jedno místo, většinou se sluchátkem v uchu.

Zaujal mě obří Fournier s šedesátkou čtyřtaktem. Za letu to brouká jak skutečný Fournier! Určitě o něm ještě něco napíšu.

Když mi připadá, že se všichni unavili a na ploše je klidněji, zapínám rádio a jdu s Ventusem na start. Kluci mi pomáhají, nemusím ani letadlo přenést na dráhu, je na mě jen postavit se vedle Míry, kterého (a jeho Pilatuse) jsem si pro první let vybral, cvaknout přepínačem háčku, který zajistí smyčku lanka v nose letadla, a dát pokyn: "Můžeme!". Novum je pro mě letadlo stojící na vysokém kole, mám podvědomou obavu z vratkosti, je to ale nesmysl. Model po opuštění ruky, která podpírá křídlo, jede spořádaně, stačí trochu podržet křidélky proti bočnímu větru. Rozjezd v pohodě, musím zatáhnout, abych letadlo zvedl ze země a musím trochu tahat i během vleku, abych byl nad vlečnou. Nejsme moc vysoko, tedy alespoň na poměry aerovleků, když se vlečná potápí dolů, nevím ani proč, jen vidím okolo jiné modely. Na nic nečekám, hlásím: "Vypínám se" a cvaknu vypínačem závěsu. "Vypnuto, děkuji!" a už letím v prostoru. V klidu si přetrimovávám výškovku, abych nemusel pořád přitahovat a zkouším si chování stroje. Zkouším zatáčky, zkouším brzdy, zkouším rovný ustálený let. Mám dost času, letadlo pěkně klouže a výška ubývá pomalu. "Letí to!" říkám si. Začínám se taky rozkoukávat kolem sebe, kde stojím, v jakém směru je dráha, odkud musím nalétávat a co musí být vzadu na horizontu, abych nalétával v ose dráhy. Přelévám do prostoru před dráhou a motám se raději tam. Létám zatáčky a zkouším v letu proti sobě vytáhnout plné brzdy, abych viděl, jak rychle bude výška ubývat. Ubývá pěkně, brzdy jsou účinné, ale výšky mám ještě dost. Když už jsem níž, hlásím přistání.

Než dotočím poslední kroužek, je najednou kolem mě plno letadel ve stejné výšce a slyším další hlášky "Jdu na přistání". To jsem se s tím klidem na zálet dost spletl. Oni se ostatní neunavili, jen je všechny vlekaři vytahali nahoru a oni létali celou dobu v termice. A teď jim to zvadlo a já se tu budu muset motat mezi nimi! Vytahuji plné brzdy a mířím ve strmém sestupu někde před cestu, co vede před prahem dráhy. Model spořádaně klesá, boční vítr mě ani moc nesnáší, už jsem pět šest metrů nad zemí, začínám tahat, ale zem se blíží moc rychle. Je to všechno ve fofru, přivírám brzdy, výškovka konečně zabere a vypadá to, že mi to vyjde krásně na práh dráhy ve správné výšce. Ale zapomněl jsem, že je tu dráha do kopce. Země je najednou o půl metru výš, než jsem počítal, kolo drcne o zem ještě v rychlosti a už je tu odskok. Další dotek už musím korigovat křidélky. Končím tím, že si hrábnu koncem křídla o zem, vinglet mizí někde vzadu na dráze, škrtnu si druhým křídlem, ještě na druhou stranu, ale to už model stojí. Běžím pro letadlo a za chvilku je dráha plná dalších modelů. Ještě si musím z dráhy sebrat ztracený vinglet.

Když si v duchu přehrávám let a dostanu se až k vlastnímu dojezdu a tomu škrtnutí křídlem, napadne mě, jak velké mám na vysílači vlastně nastavené exponenciály, protože ta křidýlka byla hodně jedovatá. Zapínám vysílač a koukám jako blázen. Žádné! Ani na křidýlkách, ani na výškovce. Hlavně, že jsem si všechno kontroloval! Nastavuji si tedy exponenciály (S-charakteristiku) a zmenšuji trochu výchylku křidélek. Vinglety zajišťuji průhlednou lepící páskou. Když kontroluji vnitřek letadla, napadne mě vyzkoušet podvozek. Ten se ale tentokrát nezavře. Servo, které mám přidělané ke dnu trupu plechovým páskem se začalo malinko hýbat a i když mám na táhle na obou stranách kuláky, stačí to na to, že mechanismus zatahováku nedojede do zamčených poloh. Spravila to zarážka vytvořená kapkou desetiminutového epoxy.

Další let už vypínám ve výšce několika set metrů a mám na testování plno času a navíc to nosí. Zkouším přetažení, pády, zatáčky na malé rychlosti a připadá mi, že nemohu letadlo dost natáhnout, nedaří se mi Ventuse přetáhnout. A nejde mi to ani na malých klapkách. Přemýšlím, čím to může být, zda by to sneslo ještě větší úhel seřízení a nebo jen posunout těžiště dozadu. Vénuji ale čas i prostému poletování ve výšinách, hledání stoupáků a kochání se. Na přistání jdu tentokrát už s větším klidem a na malých klapkách. Sedám kam jsem si vyhlédl s pěkným dojezdem pěkně po kole a rovně. To se mi líbilo!

Mimo létání se tady taky zaučuju s novou kamerou. Letiště je z filmařského hlediska zajímavé, za přistávajícími modely je na pozadí krajina, moc se mi to líbilo. Je ale pro filmování ne moc příhodné světlo a tak je pro mě velkou neznámou, jak to dopadne. Věnuji tomu ale hodně času až si vykoleduji požadavek: "A kdy to zveřejníš?" Kdyby jen měl den 48 hodin!

Odjíždím za tmy a doma sebou fláknu rovnou na kanape, kde mě žena jen přikryje a nechá osudu. Usínám s myšlenkou, jak je to báječné, že ty krámy nemusím po příjezdu nosit do paneláku! Byl to pěkný den!