Vždycky se to má zkusit!

Celý týden je krásně. Mírný větřík vysušuje meze, sníh už je opravdu jen na vršku Krušných hor a venku se dá být jen v košili. Závidím kolegům z klubu - důchodcům, kteří jsou denně na letišti a prohánějí tam po zimě svoje eroplány.

I dnes sedím v práci až do odpoledne a s lítostí pozoruji aktuální zpravodajství o počasí z Milešovky. Fouká vítr od jihu. Sice ne moc, 5 - 7 m/s, ale na polítání na Vitišce by to stačilo. Shodou okolností vezu dnes ženu na hory za spolužáky ze školy. Ale až večer a to bude po větru.

ilustrační foto

Nakonec si říkám, že tam stejně jedu. Tak vezmu éro sebou. Baterky v Ocelotovi jsem dal ráno prozíravě na nabíječku a tak stačí přibrat foťák a můžu jet.

Za dvacet minut prošplhám serpentiny na hřeben hor, ženu vyklopím u horské chaty a zvědavý jedu asi na kilometr vzálenou Vitišku. Jsem pesimista. Je šest hodin a žádný vítr se nekoná. Zastavuji na kraji silnice a koukám, co je tu ještě sněhu. Nad silnicí je metrová závěj a na louce nad kterou se létá jsou také velké plotny sněhu. Nefouká, ale když vylézám z auta a postavím se na kraj silnice nad údolím, cítím ve tváři mírný vánek. Tak do 2 m/s. Je krásně teplo. I tady v osmistech metrech je 18 stupňů.

Chci udělat nějakou fotku, ale foťák hlásí, že nemá kartu. Aha! Ta leží doma na stole.

Vytahuji Ocelota zpoza sedadel a hážu ho nad údolí. Hned cítím, jak to pěkně nosí. Dokonce mohu i daleko dopředu od svahu. Není to na žádné akrobatění, ale držím se a chvílemi jsem až padesát metrů nad sebou. Bez problémů poletuji skoro půlhodinu.

Pak však pohyb vzduchu téměř ustává. Zkouším to těsně nad svahem. Říkám si, že hlavně nesmím sednout na ty sněhové plotny. Kecky co mám na nohou bych v půlmetrové závěji asi utopil. Samozřejmě jak se snažím protahovat Ocelota těsně nad terénem a chvílemi ho dost dojím, tak si sedne zrovna doprostřed té největší plotny. Už už se chystám vyrazit do závěje, když se Ocelot dává do pohybu a sjíždí ze závěje dolů na trávu. Kecky jsou zachráněny.

Ocelot je obalený těžkým mokrým sněhem a je o čtvrt kila težší. Rukou ho čistím a všímám si, že začalo zase trochu pofukovat. Házím ho do vzduchu. Ale co to? Nechce vůbec letět a musím dost tlačit. Potácí je jak postřelená husa. Propadám se dobře pět metrů pod sebe. Jdu pro něj a když ho zvedám, tak mi hned dochází, co se stalo. Sice jsem z něj otřel sníh , ale nevšiml jsem si, že se sněhem naplnil nosník ocasek jak jel sněhem chvilku pozadu.

Zkouším ještě nějaké lety, ale vítr před sedmou hodinou definitivně utichá. Jedu domů. Zase jsem si potvrdil, že se to má vždycky zkusit. Nalétal jsem třičtvrtě hodiny a po pracovním týdnu to byl balzám na duši.

(zveřejněno na stránce Létání)