Vždycky se to má zkusit!

Celý týden je krásně. Mírný větřík vysušuje meze, sníh už je opravdu jen na vršku Krušných hor a venku se dá být jen v košili. Závidím kolegům z klubu - důchodcům, kteří jsou denně na letišti a prohánějí tam po zimě svoje eroplány.

I dnes sedím v práci až do odpoledne a s lítostí pozoruji aktuální zpravodajství o počasí z Milešovky. Fouká vítr od jihu. Sice ne moc, 5 - 7 m/s, ale na polítání na Vitišce by to stačilo. Shodou okolností vezu dnes ženu na hory za spolužáky ze školy. Ale až večer a to bude po větru.

ilustrační foto

Nakonec si říkám, že tam stejně jedu. Tak vezmu éro sebou. Baterky v Ocelotovi jsem dal ráno prozíravě na nabíječku a tak stačí přibrat foťák a můžu jet.

Za dvacet minut prošplhám serpentiny na hřeben hor, ženu vyklopím u horské chaty a zvědavý jedu asi na kilometr vzálenou Vitišku. Jsem pesimista. Je šest hodin a žádný vítr se nekoná. Zastavuji na kraji silnice a koukám, co je tu ještě sněhu. Nad silnicí je metrová závěj a na louce nad kterou se létá jsou také velké plotny sněhu. Nefouká, ale když vylézám z auta a postavím se na kraj silnice nad údolím, cítím ve tváři mírný vánek. Tak do 2 m/s. Je krásně teplo. I tady v osmistech metrech je 18 stupňů.

Chci udělat nějakou fotku, ale foťák hlásí, že nemá kartu. Aha! Ta leží doma na stole.

Vytahuji Ocelota zpoza sedadel a hážu ho nad údolí. Hned cítím, jak to pěkně nosí. Dokonce mohu i daleko dopředu od svahu. Není to na žádné akrobatění, ale držím se a chvílemi jsem až padesát metrů nad sebou. Bez problémů poletuji skoro půlhodinu.

Pak však pohyb vzduchu téměř ustává. Zkouším to těsně nad svahem. Říkám si, že hlavně nesmím sednout na ty sněhové plotny. Kecky co mám na nohou bych v půlmetrové závěji asi utopil. Samozřejmě jak se snažím protahovat Ocelota těsně nad terénem a chvílemi ho dost dojím, tak si sedne zrovna doprostřed té největší plotny. Už už se chystám vyrazit do závěje, když se Ocelot dává do pohybu a sjíždí ze závěje dolů na trávu. Kecky jsou zachráněny.

Ocelot je obalený těžkým mokrým sněhem a je o čtvrt kila težší. Rukou ho čistím a všímám si, že začalo zase trochu pofukovat. Házím ho do vzduchu. Ale co to? Nechce vůbec letět a musím dost tlačit. Potácí je jak postřelená husa. Propadám se dobře pět metrů pod sebe. Jdu pro něj a když ho zvedám, tak mi hned dochází, co se stalo. Sice jsem z něj otřel sníh , ale nevšiml jsem si, že se sněhem naplnil nosník ocasek jak jel sněhem chvilku pozadu.

Zkouším ještě nějaké lety, ale vítr před sedmou hodinou definitivně utichá. Jedu domů. Zase jsem si potvrdil, že se to má vždycky zkusit. Nalétal jsem třičtvrtě hodiny a po pracovním týdnu to byl balzám na duši.

První letový den

středa 16.8.

Předpověď počasí na tento den nic moc: vítr S - kräftiger, föhniger, ve 2000 m 8-11 stupňů, regenschauer. Bude foukat, pršet a bude zima. Pro moji ženu to není nic dobrého. Já si z toho vybírám ten vítr. To by mělo foukat na jižní svah mezi lanovkami Pankenbahn a Finkenbahn.

Balím si teplé oblečení, Ocelota, vysílač a v jedenáct hodin opouštím ženu a šlapu Mayrhofenem k lanovce ma Penken. Ocelota mám přivázaného na ruksaku a vysílač v novém apartním pouzdru.

Ve dvanáct jsem kousek od horní stanice lanovky. Fouká přes deset metrů, prší a je zima. Oblékám všechno co mám s sebou. Musím počkat, až (a zda vůbec) přestane pršet.

Počasí je ke mně milostivo až v jednu. Do té doby se schovávám pod stromem u cesty a drkotám zubama. Přestává pršet a já vyrážím na návětrnou stranu kopce. Fouká od jihu až od jihozápadu. Deset stupňů. Vybírám si ke startu místo hned pod cestou od lanovky Penkenbahn k Finkenberg. Svah je porostlý něčím podobným borůvčí, hrbatý, ale bez kamenů. K vlastní hraně to je ještě stovky metrů, ale pro start Ocelota je svah dostatečný i tady.

Fouká opravdu hodně. Občas to duje určitě i 14 m/s. A hlavně mraky nad protějšími kopci stále hrozí deštěm. Hážu Ocelota nad louku před sebe. V novém terénu to je vždy jako skok po hlavě do neznámého rybníka. Vzduch je silně turbulentní a Ocelot dělá několikametrové skoky nahoru a dolů. Svah však nosí dostatečně a tak mohu bezpečně nastoupat. Nosí to z mého pohledu od nevidím do nevidím. Mohu letět kilometr doleva, kilometr doprava, kilometr před sebe a jak povolím výškovku, stoupá půlkilový model pod úhlem 45 stupňů nahoru.

Při průletech musím počítat s turbulencí, protože z pětimetrové výšky může být rázem nulová výška. Taky jsou všude natahané elektrické ohradníky. I dost výrazné změny rychlosti větru mi ztěžují otočky ke svahu a průlety kolem nosu, protože poryv větru je schopen vyrobit najednou snos třeba deset metrů.

Nakonec se udělá i trochu teplo, když mraky prorazí sluníčko.

Kupodivu mi největší starost nedělá neklidné ovzduší, ale těžké světelné podmínky. Proti mně jsou strmé kopce s rozsahem barev od černé po bílou, mezi nimi modrá obloha a bílé nebo šedočerné mraky. Nemohu z Ocelota ani na chvilku spustit oči. Jen jednou jsem se ohlédl na nějakého turistu, co se snažil zjistit, proč neslyší motor, a nekonečně dlouho jsem Ocelota hledal na obloze před sebou.

Abych měl nějakou památku, vzal jsem do ruky foťák a zkusil naslepo nějakou fotku. Ale na to, abych Ocelota chvilku nemuse řídit a mohl vzít do jedné ruky fotoaparát, byl model moc daleko a vysoko. Sedl jsem tedy a zapnul si mix směrovky do křidélek. Mohl jsem tak levou rukou ovládat výškovku i křidélka. Chvilku jsem se to musel učit. Let byl trochu kostrbatý, ale mohl jsem nalétávat do míst kam jsem potřeboval a udělat alespoň nějakou fotku.

Nalétal jsem hodinu a domů jsem se vracel spokojený. Pěkně jsem si zalétal. Ale s Luňákem by tu létat nešlo. Nedokázal bych ho tu bezpečně odstartovat a už vvůbec bych tu do těch muldiček nedokázal bezpečně sednout. Možná v nižších partiích je v hodná louka, ale tam není odsud vidět. To až pojedu tou druhou lanovkou Finken.

Cestou k lanovce jsem ještě obhlížel další místa. Našel jsem i pěkné místo na sjezdovce, kde by šlo létat s Luňákem, ale muselo by foukat od severu, tedy z druhé strany a muselo by to být 7 a více m/s.

Když jsem vylezl dole o 1400 m níže z lanovky, připadalo mi 20 stupňů jako hrozné vedro.

Cestou domů jsem ještě stačil přerazit trup. Vykračuji si po chodníku a najednu prda. Málem mě to strhlo na záda na zem. Nějaký řemeslník zaparkoval kolmo k domu VW transporter. Na střeše auta byly trubky a jedna přečuhovala přes chodník. Křídlem přivázaným k ruksaku jsem o ni zachytil a křídlo, jak se páčilo z úvazu na ruksaku, dolomilo jiz z dřívějška prasklý trup. 100 m od domova!