Komu je určen 

Větroň se vejde do auta za přední sedačky:

Model je tedy vhodný pro toho, kdo upřednostňuje jednoduchou přepravu. Vejde se do menšího auta za přední sedačky do kombíku i sedanu v podélném směru, jen je nutné sklopit jeden opěrák zadního sedadla. Není to tedy tak jako u větších modelů, kdy model cestuje na pravé straně auta uložený od palubní desky až po víko zavazadlového prostoru a spolujezdec se tísní na sedadle za řidičem.

S velikostí modelu souvisí i další úvaha. Hodí se pro toho, kdo už je na tom fyzicky hůře, je jednodušší zvedat a přenášet celý den po letišti nebo vynášet někam na svah čtyři kila než třeba osm!

Stavebnice v mnou testované variantě je vhodná pro toho, kdo se nechce trápit s montáží, spasováváním a lepením jednotlivých dílů stroje. Stupeň předzpracování je vysoká, šance něco při dokončování pokazit malá.

Majitel modelu by měl počítat s tím, že pro létání bude potřebovat upravenou plochu, modelářské letiště.

Model vyžaduje středně pokročilého nebo pokročilého pilota. Předpokladem provozování modelu je schopnost udělat rozpočet na přistání, schopnost přistát s podrovnáním a výdrží nad zemí.

Kdo má rád moderní větroně, kdo rád pozoruje jejich dokonalé tvary a ladný pohyb vzduchem, pro toho by tento model mohl být tip na první maketu moderního větroně.

Jak létá Ventus? Zkus to subjektivně popsat 

Dostal jsem na diskuzním fóru dotaz od graup15:

"Mimochodem. Jak létá Ventus 2ax v termice? Zkus to subjektivně popsat. Já pořád nad nějakou polomaketou pokukuji, ale vždy mi odradí to děsné plošné zatížení ... A když si k tomu ještě připočtu elektro pohon, tak mi vychází, že musí být termika jako řemen aby šlo trošku polétat."

Jak odpovědět, aby tu moji odpověď pochopil "subjektivní čtenář"?! Každý bude odpověď chápat podle toho, s jakými modely dosud létal. Jinak vidí létání v termice majitel účelového rekreačního třímetrového větroně, jinak majitel závodního "pampeliškářského" lehkého větroně, jinak majitel házedla F3K.

Nejjednodušší je odpověď tvrdými čísly. Minimální klesavost je tolik a tolik, letí to rychlostí od do a minimální poloměr kroužení je tolik a tolik. To ale narazí na to, že jen velmi málo čtenářů má povědomí, jakou minimální klesavost má jejich model nebo na jakém poloměru dokáže kroužit. Fungují jednoduché soudy, kdy na letišti létají společně piloti s různými modely ve stejných podmínkách a jeden model se jeví výkonější než ten druhý. Někdy by ale stačilo, aby si piloti modely vyměnili a možná by to dopadlo naopak. Někdy ty ruce dělají hodně.

Stejně tak stojí za zamyšlení, co znamená slovo termika jako řemen a jaká termika vlastně musí být, aby se ve vzduchu udržel účelový rekreační třímetrový větroň, lehký závodní větroň, házedlo F3K. Kolik lidí vlastně ví, v jakých průměrných stoupácích létají, když se jim dobře létá v termice?

Svoji odpověď začnu úvahou o elektrifikaci a vysokém nárůstu hmotnosti: "... odradí to děsné plošné zatížení ... A když si k tomu ještě připočtu elektro pohon ..." To je otázka, kterou jsem si kladl také. Mám letadlo o nějaké váze, mám motor, vrtuli, regulátor a akumulátor taky o nějaké váze a když to namontuji do modelu, zvedne se jeho hmotnost dosti výrazně. Ale není to tak. Teď létám ten větroň bez motoru vyvážený dost velkým kusem olova. Když se rozhodnu pro elektrifikaci, to olovo vyndám a letadlo v pohodě vyvážím motorem a akumulátorem. Takže ten nárůst hmotnosti nebude tak hrozný. Tohle vše mi došlo, až když jsem model doma v dílně dovažoval a viděl to olovo.

Druhá úvaha je o "děsném plošném zatížení". Makety větroňů létají s vyšším plošným zatižením, zpravidla s rozpětím modelu roste i tento údaj. S vyšším plošným zatížením se rychlostní polára posouvá k vyšším rychlostem, roste minimální rychlost, roste minimální klesavost. Přesto si majitelé těch maket zalétají v termice podobně jako jejich kolegové s nějakým účelovým větroněm, který má plošné zatížení třeba poloviční. Jen to s tou maketou neutočí v komíně na tak malém poloměru.

Rozdíl je ve způsobu létání. S velkými maketami se zpravidla létá výše než s jinými modely, umožňuje to jejich velikost. Stoupáky ve větších výškách vypadají jinak, než bublina, co se právě utrhla na okraji letiště, s maketou v nich budu kroužit rovnoceně jako klubový kolega s nějakou účelovkou. V bublině nad letištěm ve třiceti metrech mu ale konkurovat nebudu moci, nedokážu se udržet v bublině v tak úzkých kruzích jako on. A ani to už nebudu pokoušet. Zatím, co on to bude pokoušet a nechá se unášet s bublinou dál a dál a v případě neúspěchu to položí někam na louku, já už v té výšce vytáhnu podvozek a budu nalétávat na přistání, abych ho provedl co nejhezší, maketové.

Já jsem si také kladl otázku, zda u velikosti větroně 3.6 m není to zatížení, se kterým mám zkušenost z větších strojů, příliš velké. Ne proto, že bych měl nějaká neadekvátní očekávání pro způsob létání s takovou maketou, ale proto, že jsem se setkal s modely, kde menší velikost, maketově úzké křídlo a velké plošné zatížení vedlo k tomu, že se model choval zrádně a dokázal padat do vývrtky i na rychlosti.

Takže subjektivně: Tenhle Ventus je příjemný na pilotáž, v termice jsem se udržel s ostatními, na svahu jsem taky držel krok s jinými modely. Objektivně: nedokážu s ním létat ve slabé termice jako se svým Long Shotem.