Aerovleky Lipence - Nedìle 
Probouzím se zimou. Pøipadá mi, že od pùlnoci jsem spal chvilku, ale pohled na hodinky øíká nìco jiného. Jsou dvì hodiny. Jsem hroznì zmrzlý. Koukám na teplomìr. Venku 5 a v autì 9 stupòù. To nemùžu do rána bez spacáku pøežít. Vrèet motorem se mi nechce - hned za zadkem auta spí ve stanu pan Vegenknecht. Jezdit teï uprostøed noci je taky nanic. Navíc mám pod autem kus Luòáka a nìjaké vìci. Zkouším si nadýchat teplo pod deku, ale to zahøeju tak maximálnì oblièej. Nakonec pøelézám na pøední sedadlo, obouvám boty, balím se do deky a pøi poslechu rádia se snažím usnout. Vždy mi na chvilku spadne hlava ale potom mì zima nemilosrdnì probouzí. Vím, že bude svítat po ètvrté. Ale kdy na auto dopadnou první paprsky slunce a trochu ho ohøejí? Musím vydržet ještì tak dvì tøi hodinky. Vždy, když v rádiu skonèí nìjaká písnièka, vím že mám za sebou další tøi ètyøi minuty. Drkotám a klepu se prakticky nepøetržitì a pøemýšlím, zda to bude mít nìjaké zdravotní následky.
Svítání se doèkám až ve 4:15. Myšlenka na teplo zcela ovládla moji mysl.
