Na svah 
Vèera bylo krásnì, sluneèno, foukalo jako blázen, ale my (já a Václav) jsme se rozhodli, že na svah pojedeme dnes. Je zataženo, venku se nehne ani lísteèek a pøedpovìï øíká "slabý vítr". Bereme dva Foxe, Václav má jako náhradní eroplán Iona a já Siestu. Má foukat od severovýchodu a tak jedeme na Èíèov.
Celou cestu pozoruji nehybné listí na stromech kolem silnice, ale když vylézáme na kraji pole pod kopcem z auta, lísteèky okolo se vesele tøepetají. Že by to ale bylo na létání s Foxem, tak to nevypadá ani náhodou.
Bereme modely a všechnu bagáž a šlapeme na kopec. Ještì ve stráni není vítr nic moc, ale nahoøe na høebeni kopce fouká docela solidnì kolem 5 m/s. Na ty Foxe to ale opravdu není. Máme ale èas celý den a tøeba se doèkáme silnìjšího vìtru. Pohled na kouø z elektráren okolo nás nám dává nadìji. Václav jde ještì jednou do auta pro naše náhradní modely.
Zahajuje létání svým Ionem a je to docela boj. Tvrdošíjnì letí celou dobu bez pomoci motoru i když se ve slabších podmínkách dostává hluboko po hranu a pracnì potom musí získávat každý metr výšky. Sleduji to trochu skepticky, protože tyhle podmínky jsou tak pro lehkou Siestu a my se tady bláhovì vláèíme s velkými tìžkými eroplány.
Léto už konèí a já jsem rád, že mám v batohu kulicha.
Václav na kopci vytahuje termosku a aby trumfnul kamaráda Standu, který zavedl tradici pohoštìní kávou, vytahuje z batùžku i opravdové porcelánové hrnky! Sedíme si tedy v závìtøí a tlacháme u kávy. 
Jsme už na kopci pøes hodinu. Vítr pøidal na síle. Jeho rychlost zùstává stejná, ale fouká už i dole na polích pod námi. Zatím, co pøedtím se listy na keøích v polovinì kopce any nehnuly, teï se listy tøepetají až na stromech dole u silnice daleko v pøedpolí kopce. Je to poznat na tom, jak Václavùv Ion létá rychleji a dohrabe se do vìtší výšky nad svahem. Zvažuji, jestli si mohu dovolit odstartovat z Foxem. Když ho tam hodím a neudržím se, budu muset sedat až dole pod kopcem a riskovat poškození modelu - køoviny, oranice. Potøebuji, aby to nosilo tak, abych dokázal pøeletìt za hranu a sedat zezadu, kde jsou pro to docela pøijatelné podmínky. Nechce se mi opravovat model kvùli nìkolika vteøinám letu.
Nakonec vítìzí myšlenka, že bych letìt mìl, aby to vláèení modelu do strmého kopce nebylo zbyteèné. Václav vrhá mého Foxe šikmo podél svahu a já s napìtím pozoruji, zda bude stoupat. Držím sotva horizont a tak mám obavy ze zatáèky od svahu. Dál od svahu to ponese ještì ménì. Radìji popocházím dopøedu, abych v pøípadì propadání dolù pod kopec na model dobøe vidìl. Opatrnì pøeopatrnì toèím a svìte div se, ani v zatáèce neztrácím. Fouká mírnì zprava a tak na levé stranì otáèím radìji døive. Hodnì pracnì získávám tøi ètyøi metry nad høebenem a výš to nejde ani o píï! Létám minutu dvì a pøipadá mi to jako vìènost. Musím stále úzkostlivì hlídat rychlost, zatáèky toèím co nejèistší a jsem napjatý, kdy se model prosedne o metr dva. To musím hned zatoèit pøes hranu za svah a nìjak sednout.
Vítr naštìstí zesiluje na nìjakých 7 m/s a je to hned znát. Mohu toèit ostøejší zatáèky, model mohu nechat více rozjet, mohu letìt dál od svahu, toèit zatáèky proti svahu. Je to úleva, ale udìlat pøemet nebo výkrut to ani náhodou. Ani nevím, jak dlouho si poletuji, když pøichází moment, kdy více utahuji zatáèku, model ztrácí trochu rychlost a zároveò slábne vítr. Bez váhání natahuji let k nižší èásti høebene, pøeskakuji do závìtøí a nelétávám na pøistání. Sedám podél svahu, køídla mám pìknì srovnaná se sklonem svahu. Podrovnávám, podrovnávám a nejednou mi model mizí za mírným zlomem ve svahu. Modlím se, aby model byl na zemi. Když k nìmu dobìhnu, vidím ho v poøádku. Pøistání se povedlo.
Na zalétávání Václavova nového Foxet to tedy opravdu dnes nebude. I já vytahuji náhradní stroj. Siestu staèí podržet proti vìtru, potom jen povolit sevøení ruky a letí to! Jak je to snadné. Lehká Siesta jde nahoru jak po schodech.
Užívám si té svobody a snadnosti nabrat výšku, bez obav tlaèím Siestu tøeba až dolù do poloviny kopce nebo odlétám daleko od kopce. Pøemety, souvraty, prùlety, ...
Blbnu blbnu až najednou model pøepadává v souvratu asi pìt metrù pøede mnou a pìt metrù nade mnou do sestupného letu proti svahu a tedy i proti mì. Zlomek vteøiny pøemýšlím, co s tím udìlat, potom mi dochází, že to tak tak utáhnu výškovkou a model protáhnu tìsnì nad hranou dozadu na závìtrnou stranu. Ale v dráze modelu jsem já! Je jasné, že už nestaèím utéct. Už jen reflexivnì nastavuji modelu místo holení lýtka. Rána, èekám zvuk pøeražené nábìžky, ale místo toho bolest v noze. Na lýtku mám obtisklou špièku kuželu, sval bolí jak èert a noha vesele otéká.
Na modelu ulomené ucho, prasklá spojovací trubka do køídla a motor vylomený i s kusem trupu do pravého úhlu. Mám doma co opravovat.
Jsme na kopci už pìt hodin, zalítali jsme si do sytosti. Je èas jet domù. Balíme.
Domù jedeme oba spokojení. Ráno to vypadalo na zbyteènou jízdu, na šedivý zamraèený den a nakonec jsme si to pìknì užili létáním na kopci!
(zveøejnìno na stránce Co dìlám?)