Konečně jsem našel místo pro létání s Luňákem

pátek 18.8.

A další den je zase skvělé počasí. Máme den odpočinku. Protože ale skoro nefouká, nic mě nepudí jít létat. Sedáme do auta a údolím Gerlos jedeme na jednu z údolních přehrad.

Ať vystoupím z auta v jakémkoli místě, v jakékoli výšce, tak je všude jen slaboulinký vánek. Říkám si: To snad není možné. Už jsem tady skoro týden a foukalo jen jeden den! Večer vždycky smutně koukám na Luňáka opřeného v koutě obývacího pokoje.

Na cestě zpátky navrhuji zastavit u lanovky Kreuzjoch v Zell am Ziller. Je sice před koncem provozní doby lanovky, ale já se chci jen podívat, jak to nahoře vypadá.

Nahoře nad stanicí lanovky je několik sjezdovek. Spěchám tedy do prudkého kopce. Musím sebou hodit, protože za 30 minut lanovka končí a dolů je to přes dvě hodiny šlapání serpentinami lesem.

Vím už, že to, co se jeví jako travička, bude vypadat zblízka trochu jinak. A taky že jo.

Když vylezu nějakých padesát sedmdesát metrů vidím, že povrch sjezdovek je zdupaný od krav a tam kde je rovný, jsou zase kameny. Hlavně se tady sbíhá několik vleků a lanovek a prostor je protkán lany a sloupy.

Supím ještě výš a najednou před sebou vidím pás sjezdovky bez kamenů, beze sloupů a lan, bez ohradníků a nasměrovaný proti severozápadu, odkud začalo odpoledne foukat. Od stanice lanovky to je sem cca 120 výškových metrů a 30 výškových metrů je ten pěkný pás sjezdovky. Tady by to s Luňákem šlo.

Během jízdy dolů obdivuji práci místních na strmých stráních. Vypozoroval jsem, že tu ve třech čtyřech lidech dovedou během jediného týdne sklidit trávu z veliké louky.

Doma sleduji zprávy a když je předpověď počasí, tak hlásí západní až severozápadní vítr. Když žena viděla, jak jsem radostí povyskočil, přestala plánovat na zítra výlet. Já si připravil vše potřebné a začal jsem dobíjet baterky.