V odpoledním slunci

Předpověď na neděli vypadala příznivě a tentokrát i na dobu po obědě. Místo šedého dne to vypadalo na sluníčko, k tomu slabý větřík. To by mohlo být na házedlo. Jarda navrhuje 14. hodinu, já navrhuji místo, nedávno objevený svážek a louku na výsypce Radovesice.

Ráno opravdu vykouklo sluníčko. Teploměr sice naopak slezl pod nulu, ale na mírném větříku to je snesilelné. Ve dvě sjíždíme s Jardou ze silnice na rozestavěnou cestu napříč výsypkou, na cestu jen z udusané hlíny a hned první metry si říkám, jestli ještě nebudu muset v tom blátě nasazovat řetězy. Blátíčko na hlíně uježděné buldozery a mrazem jen mírně zpevněné klouže a chvílemi to vypadá, že se auto zastaví jak ve sněhové závěji. K vyhlédnuté louce jsme nakonec museli jinou cestou, ale projeli jsme, byť blatníky máme plné bláta.

Na louce je ale sucho, vymrzlo. Fouká slabý větřík, rozhled je od obzoru k obzoru, bílé chocholy páry z chladících věží elektráren okolo nás stoupají kolmo k nebi. Utábořili jsme se se na okraji svážku s desetimetrovým převýšením a zkoušíme letadla házet nad louku a propátrávat vzduch v širokém okolí. Problém je slunce, které sedí kousek nad obzorem přímo proti nám a prakticky se nedá přes něj přeletět ze strany na stranu. Postupně nacházíme místa, kde to občas dýchá a když se snažíme jemně pilotovat, udržíme se ve vzduchu deset patnáct minut. Znamená to občas odletět až 450 metrů daleko a pro mě to je trochu napínavé, z letadla je na tu vzdálenost malý křížek a narovnat let přímo na sebe znamená úplnou ztrátu vizuálního kontaktu s modelem. Zážitek ale je, když se musím z té dálky vrátit a házedlo doletí i z malé výšky až ke mě a ještě si mohu sednout do ruky.

Nemusíme si s Jardou ani nic říkat, máme stejný intenzivní prožitek z pohybu letadla vzduchem, z reakcí letadel na každý sebelehčí závan, z jejich ovladatelnosti a možnosti dojit je až skoro do pádu. Občas počkáme s házením a koukáme na let toho druhého, prožíváme každé prosednutí kamarádova modelu v otočce při jeho snaze udržet se tři čtyři metry nad svážkem před námi, udělat co nejvíce průletů a co nejvíc prodloužit dobu letu. Létat v takových slabých podmínkách s takovými modely je zážitek. To, co by běžný větroň proklesal a z výšek, do jakých házíme, by naklouzal minutu, to tady s házedly natáhneme na dlouhé minuty. Je to taková formule jedna!

Po hodině a půl létání jsme trochu pžizmrzlí, ale nemůžeme se nabažit. Slunce postupující k západu nám navíc připravuje novou hru barev a pohled na modely s rudým kotoučem slunce na pozadí je kouzelný. Atmosféru doplňují záblesky odrazů světla, jak slunce svítí na křídla našich letadel odspodu. Vyhání nás až šero.

Cesta autem přes výsypku rozbahněnou cestou zpátky na silnici je dobrodružné a docela jsem se modlil, abychom se oba dohrabali blátem až na asfaltovou vozovku. Klaplo to, poslední létání tohoto roku mám za sebou. Cestou domů jsem si zase říkal, jak je to létání s házedlem úžasná věc!

(zveřejněno na stránce Létání s Bravem)