První jarní házení

Neděle odpoledne. Vykopal jsem na zahradě velký pařez, splnil jsem tak plán a táhne mě to na louku. Nabil jsem Bravo a šel to zkusit za humna. Vzduch ale táhne přes hory a tady na naší straně všechno klesá. Pojedu někam autem!

Po krátkém přemýšlení mi pro vítr od jihu vyšel Vršetín na druhé straně hor. (Seznam svahů podle směru větru) Jedu pomalu a kochám se. Les okolo silnice je plný kytiček. Sasanky, podléšky, bledule, úplné barevné koberce. Už jen ta cesta je relax!

Auto nechávám u silnice a po polňačce stoupám nahoru na stráň. Čekal jsem vítr, ale proudění vzduchu je na tváři sotva cítit. Je prakticky bezvětří, sluníčko svítí skrz clonu vysokých mraků a je to tak tak na tričko. První hody mi připomínají, že jsem ještě před chvilkou máchal sekerou a tak házím zlehka, všechno mě bolí. Když létám opatrně s minimalistickými zásahy do řízení, tak se skoro držím. Mám rád tyhle slabé podmínky. Na letadle je vidět každý sebemenší pohyb vzduchu, když letím proti svahu, mohu vteřiny předtím, než se výška letadla protne se stoupajícím terénem, kalkulovat otočku od svahu. Mám rád létání nad takovouto loukou, když by těsný let nad terénem nevyšel, jen si pro letadlo těch sto dvěstě metrů dojdu.

Po nějaké době jsem si všimnul, že zpěv skřivanů nad mou hlavou se stěhuje na různá místa. Zkouším letadlo házet do směru zpěvu a ono to funguje! Ale už se nemohu ploužit po celé obloze, musím letadlo točit na malém poloměru tam, kde vzduch malinko stoupá. Tady se projeví naplno, proč je tak super mít takto výkonný stroj. Bravo ani v hodně sevřených otočkách nepadá, je až neuvěřitelné, co mi letadlo dovolí. A ještě je nezáludné. S pomocí skřivanů a výkonnosti Brava jsem schopen držet se minuty v pětadvaceti třiceti metrech.

Hodinka utekla jako voda. Pozdravím se se zemědělcem, co tu na pole vedle přijel kropit řepku nějakou chemií, a vyrážím domů. Bylo to příjemné, jen škoda, že tu nebyl někdo z kamarádů.

(zveřejněno na stránce Létání s Bravem)