Létala by i vrata od stodoly

Celý víkend má být krásně a taky je! Vlekání máme domluveno na neděli. Snažím se ještě dopoledne vyrobit na Luňáka pitotku, abych mohl měřit rychlost nejen GPSkou, ale někde mi to netěsní. Přijíždím kvůli tomu na letiště o hodinu později.

Je nádherně, po obloze plují v mírném větru krásné kumuly, letištní plocha už je částečně vysušená sluncem. Před hangárem se všichni činí a vymetají z letadel pavouky. I modelářská stojánka je dnes plná.

Luňáka mám za chvilku v hromadě, zapínám Eagle Tree a jdeme na první vlek. Tráva na dráze za ten týden o poznání povyrostla a hlavně je plná pampelišek. Trochu ve mě hlodá červíček, jestli ty pampelišky nebudou vadit, ale nic neříkám a už jedeme nahoru. Vypínám ve 300 metrech, proženu Luňáka v mírné akrobacii a sedám k dalšímu vleku.

Tentokrát vlečeme do 600 metrů. Vypínám se ve chvíli, kdy nevíme, v jaké poloze vlek je. Jsem pod rozsáhlým mrakem, vario pípá a i když se vůbec nesnažím získávat výšku, je Luňák menší a menší. Rozjíždím Luňáka dolů a ve výkrutech, přemetech a souvratech utrácím asi 150 m výšky. I z té výšky občas zaslechnu svištění.

Potom se najednou z mraku vyloupne "dospělý" větroň volné třídy. Létám pod ním a kochám se jeho štíhlou siluetou. Luňák v přímem letu stále stoupá a nakonec musím otevřít brzdy a sklesat podstatně níž. Dneska by opravdu létala i vrata od stodoly. Eagle Tree doma ukázal, že jsem létal 750 metrů nad zemí. Normálně to je výška, kdy čtyřmetrový model není dobře vidět, ale dnes jsou pro sledování modelu opravdu dobré podmínky.

Pět minut mi trvá, než se z té výšky prováděním různých alotrií dostanu až k zemi. Nakonec si dávám průlet na zádech. Minulý týden jsem se ještě lekal země , dnes jsem prolétl bez srabáckého odtlačení.

Moc pěkný let. Kdybych neblbnul, mohl jsem ve vzduchu vydržet celé odpoledne. Je to pro mě balzám na duši se takhle pěkně po dlouhé době "svézt".

Koukám jak létají ostatní, koukám na dravce, kteří se vozí pod mraky jako před chvílí já, a těším se na další start. Stěhujeme se zase na dráhu, zapínám lano, rozjezd. Větroň je kousek ode mne, když zakopává koncem křídla o trs pampelišek. Drb na jedné straně, drb na druhé straně. Snažím se udržet přímý směr ale Luňák už hodně zametá ocasem a já vím, že už ho do vzduchu nedostanu. Než ale prst stiskne tlačítko na kniplu, vidím ještě jak jde vlečná doleva, Luňák už kmitá 30 stupňů na obě strany. Luňák zvedá ocas jak se zapichuje předkem do dráhy a jde do kvězdy. Ve chvíli už je na zádech, lanko se konečně uvolňuje a já "podrovnávám" plným odtlačením. Větší starost než můj model mám o osud vlečné. Ale slyším, jak stoupá. Je to dobré.

Sbírám kabinu a trosky co se vysypaly z kabiny ven a stěhuji se na kraj dráhy, aby měl Venca kam sednout. Škody na větroni nejsou fatální, ale všechny přepážky mohu vyrábět znova. Ce se mohlo vylomit nebo rozlomit, tak se polámalo. Trup je popraskaný. Ale křídla i ocasky vypadají bez poškození.

Poučení? Nepodceňovat výšku trávy a v případě problémů hned bez váhání a vyčkávání na "zvládnu to?" vypnout. Venca už asi taky ví, nač tam má tu páčku na vypnutí

(zveřejněno na stránce Létání)