Aerovleky Lipence

Věci už mám připraveny ze včerejška. Zbývá tedy jen sundat rádio a baterky do Luňáka z nabíječky, nanosit do auta, nakoupit nějaké vody a vyrazit.

Užívám si volného dne. Cesta do Prahy je o něco pomalejší než o víkendu, ale za hodinu a třičtvrtě jsem i přes mumraj v Praze na letišti v Lipencích.

Na stojánce modelů už jsou nějaké stroje a v tábořišti vidím známé tváře. S některými se zatím znám jen prostřednictvím internetu. Doufám, že nebudu z množství jmen a tváří, které musím přiřadit k přezdívkám z internetu, popletený.

Počasí je příjemné. Teplo, mírný vítr a sluníčko odcloněné tenkou vrstvou mraků. Připadá mi, že je to letos první opravdu letní den. Těším se, že si zalétám ve vleku.

Na letišti je zatím klid. Vlečné stroje - Akro Vojty Součka, Traktor Tomáše Fialy a Zlín XII Ivana Kasla - čekají u plotu. Blíží se doba oběda a tak asi všichni odpočívají. Vytahuji z auta Luňáka a v klidu ho dávám dohromady. Z tabule si beru kolíček se svým kanálem (v Lipencích funguje pravidlo - nesmíš zapnout vysílač bez kolíčku z tabule se svým kanálem) a zkouším rádio. Jsem připraven.

Procházím stojánku a do oka mi padnou dva stroje. Tento:

a tento Orlík:

Registruji také mě dobře z fotografií známé bratříčky mého Luňáka. Oba ovšem podstatně lépe vyvedené než ten můj. Já mám pořád prázdnou kabinu!

Líbí se mi i makety moderních brusů a jedině u modelů se sklopenou vrtulí na čumáku si říkám - tohle není nic pro mě. Se zájmem okukuji L-33 Sóla, která zde taky stojí a jsem moc zvědav, jaký bude jejich letový projev.

Letiště probouzí z letargie až Ivan Kasl se svým druhým větším Zlínem, ve kterém má svůj (jak jinak) čtyřtaktní dvouválec. Nádherný kultivovaný zvuk. Možná by mu víc slušel obal v podobě nějaké stíhačky z II. světové války. Ale když Zlínka letí na malém plynu, je to krásný věrný zvuk.

Mezitím se na ploše objevuje další vlečná Mirka Kolomazníka - zbrusu nový Pilatus Turbo Porter.

Vlekaři přichází na plochu a to je signál pro piloty větroňů, kteří řadí své větroně do fronty a čekají, až na ně přijde řada.

I já se stavím s Luňákem do fronty. Bezproblémový let končím krásným přistáním a jsem odměněn potleskem přihlížejících. Jak přistanu, hrnu se na další let. Bohužel další přistání už tak pěkná nejsou a musím je ještě hodně pilovat.

Při druhém letu jsem roztroubil Luňáka na průlet a když byl přede mnou asi v pěti metrech, tak jsem zaznamenal, že se vzadu přizvedává kabina. Abych rychle snížil rychlost, vytáhl jsem ho do stoupání, ale kabina přece jen odpadla. Bohužel až nad polem. Po přistání vidím, že chybí i rozměrný deklík zadní části pilotního prostoru. Kolegové jdou se mnou hledat do pole. Nakonec jsem kabinu našel sám - neporušenou. Deklík ale skončí někde v úrodě brambor. Chyba byla v tom, že jsem při opravě modelu zalepil nos, kterým prochází zajišťovací čep jabiny trochu jinak a čep nešel zastrčit do otvoru v tomto nosu. Stačilo dírku trochu zvětšit a může se létat dál. Starty jdou jeden za druhým

Přijíždí další a další piloti a vzadu za auty skládají své stroje a budují dočasné příbytky.

Odpoledne "vyrostl" za mým autem Jankův obří Luňák - auto se mi vedle něj nějak scvrklo.

Když pozoruji jeho montáž a prohlížím si detaily konstrukce, tak mě napadá, že tohle už je opravdu cvokárna :-)

Modelů ve frontě stále přibývá.

Čekání na let vyplňuje tlachání ...

... "vážné" hovory o nových strojích ...

V půl páté už jsem trochu vysušený ze sluníčka a jdu se chovat do letištní hospůdky. Se zájmem pozoruji Lumíra, ja zručně točí pivo :-)

Sluníčko mezitím doputovalo k západu, ale chuť pilotů větroňů létat neochabuje.

Vždyť nahoře na obloze je stále jasno ...

... a " konkurence" z Točné létá ještě taky.

Obdivuji výdrž pilotů vlečných, kteří abslovují desítky startů a přistání. Zvláště Vojtu Součka, který je nejpilnější a jehož přistání jsou jedno jako druhé - jak z partesu.

Před osmou už slunce svítí hodně zešikma.

Klidného vzduchu využívají i jiní.

Přijíždí i pilot, který se shání po kolíčku s kanálem 80. Domlouváme se spolu na střídání a kolega pilot mizí někde za auty. Já čekám ve frontě a když přijdu na řadu, vytahuje mě Vojta Souček vysoko přímo nad letištní hospůdku. Vypínám, otáčím nad střed letiště. Najednou drba, Luňák sebou zazmítá a já instiktivně trochu přitlačím. Napadlo mě nejřív, že jsem prolétl nějakým rozruchem ve vzduchu, ale za vteřinku dvě vidím, že je zle. Model se stává neovladatelný a v šikmých paprscích slunce vidím odlesky, jak se kormidla i klapky chaoticky pohybují (potvrdili mi to později i z laviček přihlížející). Řvu na celé kolo, že mám rušení a ať vypnou rádio na tom 80. kanálu. Další nekonečné vteřiny bezmocně pozoruji neovladatelný model a jediné co mohu dělat, je zkontrolovat zda vysílač běží a zkusit se natočit anténou vysílače do jiné polohy. Jediné co mě napadá je vytažení klapek naplno. Snad model alespoň spadne někde blízko. Po ztrátě několika desítek metrů výšky se řízení chytá a já jdu urychleně na přistání. Na zemi jsem na nic nepřišel a jako nejpravděpodobnější mi přišlo, že někdo na mém kanálu zapnul vysílač bez kolíčku.

V osm tedy končím s létáním a balím. Čeká mě ještě cesta domů, vyklízení auta, nabíjení baterek na zítřek a hlavně kontrola rádia.

(zveřejněno na stránce Létání)