Dnes to fouká na Carrefour

Nejraději bych šel s motorákem, ale to opravdu do tmy nestihnu. Ale protože celý den je azurová obloha, pofukuje větřík 3 - 7 m/s a vypadá to, že ze severu, vzpomněl jsem si na svah nad Carrefourem v Ústí. Ve čtyři pádím z práce, cestou zhltnu u mamky palačinky a rychle domů pro Ocelota. Na kopec to mám 12 km a to stihnu za čtvrt hodiny.

V pět už stoupám k průseku v lese na vrcholu kopce s Ocelotem v ruce. Pod lesem ale zjišťuji, že vítr fouká moc z východu a tak nelezu průsekem nahoru, ale zůstávám dole pod lesem na louce. Louka se sice svažuje jen mírně, ale je dlouhá a tak se s lehkým Ocelotem určitě udržím.

Hážu Ocelota proti větru a hned zatáčím podél lesa doprava, abych se dostal do míst, kde je svah přiznivěji nafoukáván. Fouká asi 30 stupňů zprava. Svahuji chvilku těsně před lesem. Je to docela boj. Napravo je vedení vysokého napětí a vzduch je před lesem turbulentní. Byl bych nerad, kdyby mě to hodilo na nějaký strom. Ale za chvilku vítr trochu utichne a já cítím, že jde po louce termická bublina. Nalétávám trochu dopředu nad osluněnou část louky a rázem se z pětimetrové výšky dostávám do třiceti metrů. Zapínám stopky na vysílači.

Začnu vandrovat nad loukou a vždy se někde čapnu ve slabém stoupáčku. Nejsou moc silné ani netrvají dlouho, ale dostávám se chvílemi i do stometrové výšky. Nikdy by mě nenapadlo, že nad loukou otočenou k severovýchodu a se sluncem za zády za kopcem takhle večer potkám v září termiku. Vítr je mírný, stejnoměrný. Je to takové odpočinkové poletování.

Když mám velkou výšku, zkouším zaletět až nad komplech nákupního centra Carrefour. Ale tam se žádný stoupák nekoná. Zato napravo nad sídlištěm jich je nejvíce. Je to ale až za vedením vysokého napětí a tak jsem opatrný a pouštím se tam jen když mám opravdu dost výšky, abych se mohl rychle přes dráty vrátit. Když létám čtvrt hodiny, vítr zeslábne a termika žádná, Říkám si, že musím vydržet do 20. minuty. Jednu chvíli už škrtám o dlouhá stébla trávy na louce pod sebou, ale zachraňujwe mě zesilující vítr. Když mám 20 minut za sebou, natahuji to na půlhodinu. I přes další krizi se držím ve vzduchu. Teď už přidávám pokaždé jen 5 minut. Je to těžší a těžší. Přibližuje se šestá hodina, louka přede mnou je už skoro celá ve stínu. Nakonec jsem to dotáhl na celou hodinu.

To už mi je ve stínu chladno. Ve velkých osmičkách létám metr nad loukou stále níž a scházím dolů k autu. Sedám do jahodí nad autem a balím. Jsem spokojený a jedu domů. Vychutnávám si poslední paprsky slunce

(zveřejněno na stránce Létání)