Jen tak ven

Protože jsem po včerejšku stále ještě přemrzlý, dnešní slunečný den mě láká vyrazit jen tak ven lenošit a ohřát se na sluníčku. Nakonec balím Ocelota a jedu na letiště.

Na letišti je stálé osazenstvo. Sluníčko svítí, obloha je jak vymalovaná, ale fučí od severu. Ve stínu moc teplo není. Mamku, kterou jsem vytáhl na výlet jsem musel posadit do závětří za auto.

Protože ostatní kvůli větru nelétají a jen drbou v hloučku, jdu to zkusit sám. Fouká to na loučku na úbočí jedné z Boulí - to je ten pidisvážek napravo za autem. Ale moc to nejde. Svážek má převýšení tak 4 metry a v takto silném větru je vzduch příůiš turbulentní. Dvě tři osmičky a jsem na zemi.

Vytahuji tedy gumicuk. Odvíjím gumicuk z té strany, kde mám jen krátký vlasec. Asi jen 30 m vlasce. Střílím se proti větru. Z větší výšky už se dá pátrat nad úbočími Boulí i nad plochou letiště, zda tam přeci jenom někde termika nebude. A skutečně se při třetím startu chytám. Je to ale boj. Stoupák je vždy rychle unášen větrem a i výše je vzduch dost turbulentní. Ocelot chvílemi poskakuje jak po schodech. Z 10 startů se při třech držím déle než 5 minut. Ostatní jsou rychle nahoru a zase rychle dolů.

Po půl hodině se cítím dost provětraný a jdu se věnovat také drbům a hlavně hecování ostatních, aby také letěli.

První podléhá Pepík. Připravuje svoji 2.5 metrovou Fly Baby (motor Webra 35 ccm - žhavík, 14 kg).

Pepík si zlomené vrtule nevěší na zeď jako my, ale opravuje je. A opravuje je dobře. A z čeho myslíte, že je tlumič tohoro motoru?

Z krabice od vypínače!

Jako vždy je tady i Jarda:

Dvě hodiny na letišti mě zase nabily. Polétal jsem si, poklábosil. Oko se potěšilo výhledem do kraje. Co si přát víc!

(zveřejněno na stránce Létání)