Na Rané - teprve druhé moje letošní létání!

Další neděle. Další zdrcující hluk z našeho i okolních domů. Okna, zateplování, nové domovní dveře. Rachot příklepových vrtaček, halekání dělníků. Od šesti sedmi hodin ráno do večera. Celý týden. Soboty, neděle i svátky. Druhý měsíc. Budíme se každé ráno se slovy: "už jsou zase tady" a pod očima máme každý den větší kruhy z permanentního nevyspání.

Já se navíc stále nemohu vyhrabat z pohromy, kterou pro mě bylo dvojí stěhování v mém kutlochu v bytě a dole v dílně kvůli stavebním pracem. Dnes jsem si ale řekl, že musím překonat touhu spát, když to teď zrovna trochu jde, a musím zletuschopnit elespoň jeden aeroplán. Volba padá na Ocelota. K jeho opravě mám v dílně už vše vybalené a tak přilepit výškovku k trupu a pospravovat táhla nečiní problém. Včera jsem dal nabíjet baterky přijímače. Vysílač indikuje 6 hodin provozu. To bude stačit.

Venku je krásně, ale fouká jen málo a sever. Jel bych na Ranou, ale meteorologický hlásič na Rané dává pořád: "rychlost větru - 0, poryv 5". Vítr na SkyFly indikuje 0 m/s ráno v 8 i v 11 hodin. Vypadá to špatně. Ale pohled z okna ukazuje ve větru se třepetající listí. Jsem ale rozhodnut jet na Ranou jen abych se dostal mezi ostatní modeláře.

Už cesta přes Bílinu na Louny stojí sama o sobě za to. Kochám se okolní krajinou a sleduji, co škod nadělala bouřka z pátku na sobotu. Kolem silnice je spousta polámaných ovocných stromů. Z dálky není vidět na Rané žádný letecký život. Přijíždím ke cvičné loučce nad letištěm. Výběrčí daní tentokrát nikde. Dnes to mám zadarmo! Vybaluji věci z auta. Trochu fouká. Za chvíli vidím partičku kombatářů poletovat na úbočí malé boule. Na vrcholu žádný model nevidím.

Vyrážím kolem malé boule, abych se zeptal na volné kanály. Halekám zdola a dostává se mi ujištění, že moje sedmdesátka je volná.

Potkávám ale ještě jednoho modeláře. Němce. Z Drážďan. Domlouváme se rukama nohama na kanálech. Já to zkouším hodit do předpolí, ale je to tak na jednu osmičku a jsem na zemi. Němec to komentuje slovem "kritishe". Lámu ho, aby vzal ženu a kluka a šel se mou nahoru. Vysvětluju mu, že to je jen 100 m. Jeho žena to poslouchá a zdá se jí to kousek. Nepochopila chudák, že je myšleno 100 m svisle. Slyšel jsem ji potom během cesty nahoru trochu hudrat.

Nahoře potkávám dalšího modeláře s Nyxem. Ale nalétá on ani okolo polehávající padáčkáři. Ani s ním nemám stejný kanál a tak hážu Ocelota vstříc slabému větru, který jde navíc po kopci. Je však termika. Svištění mého Ocelota vylákalo do vzduchu i kolegu s Nyxem. Mezitím dorazil i Němec. I on hodil do vzduchu svého větroně. Ukázal se jako rozvážný letec - dělal zatáčky jak s Boeingem - odhadem o poloměru tak 300 m :-) To já s Ocelotem i kolega s Nyxem jsme využívali každého okamžiku, kdy to nosilo víc, k všelikým skopičinám.

Chvíli byly docela solidní stoupáky, které přinutily ke startu padáky, ale většinu času se dalo létat jen u hrany. Při troše trpělivosti se ale dalo létat třeba půlhodinu.

V přestávkách mezi lety vynucených výskytem silných klesáků se věnuji pozorováním dalekého okolí kopce. Dohlednost je veliká a panoráma zdobí krásné mraky všech možných druhů a výšek. Na letišti pod námi žáci cvičí navijákové starty s Blaníkem. Jako vždy je nahoře na kopci i spousta turistů, kteří si vyběhnou na kopec jen tak.

Jsem na kopci už 3 hodiny. Měl jsem být touto dobou doma a tak se loučím. S modelem ve vzduchu scházím dolů. Abych se udržel, musím létat osmičky na hraně u vrcholu za sebou. Doufám, že dojdu alespoň do sedla. Minule jsem sešel do poloviny cesty k sedlu a potupně jsem havaroval. Nakonec jsem už pod sedlem vedle malé boule a výšky mám ještě habaděj. Odpoutávám se od vrcholu a v závětří malé boule přelétám nad cvičnou louku nad letištěm. Závětří generuje silný klesák, ale stačím proletět až před bouli, kde je alespoň nula. Mám tak čas sejít až k autu a zde přistát k noze.

Úžasně jsem se odreagoval. Stálo to za to!

Za objevy nových území

Každý den jezdím do Ústí nad Labem a znám tu jen jeden svah. Nad Carrefourem. Ostuda! Dnes budu mít v Ústí chvilku pro sebe a tak jsem si naplánoval krátké létání. Na svah nad Cerrefourem to fouká moc ze západu a tak jsem se rozhodnul, že najdu nějaký nový terén.

Venku je příjemně pod mrakem. Po dnech 38 stupňových veder je dnešních 20 opravdu oáza. Doma jsem naložil Ocelota a vysílač a vyrazil směr Ústí.

Fouká čerstvý vítr od severozápadu a já se předběžně rozhodl prozkoumat terén nad Trmicemi nad starým lomem, na který každý den koukám.

Cesta z Teplic do Ústí je hrozná. 15 km jedu skoro půl hodiny. Jsem klidný řidič, ale dnes mě šnečí tempo kolony připravuje o drahocené minuty. Korunu všemu nasazuje mix s betonem postavený napříč silnice a kydající svůj obsah do jámy v příkopě. Stál jsem před ním dalších 10 minut.

Místo hodiny mi tak na hledání místa k létání zbývá půlhodinka. Protože jsem už jednou autem sjížděl serpentinami z kopce nad Trmicemi, najít silnici nahoru není pro mě problém. Nahoře při jízdě krokem vyhlížím vhodné místo ke startu a k zaparkování.

Za pět minut už koukám z horního okraje lomu do kraje.

Krátká rekognoskace terénu. Na první pohled vypadá lokalita divoce. Při bližším prozkoumání zjišťuji, že pode mnou je dostatečně hluboko svah porostlý travou a že přistání na něm nebude činit problémy. Doufám že to bude nosit a že skály vepředu nebudou generovat moc turbulence. Nechtěl bych jít pro model někam dolů. Ještě si vtloukám do hlavy, že hned vlevo nade mnou je vedení vysokého napětí a tedy že mohu létat před sebou a napravo před sebou.

Nadechuji se a vrhám Ocelota vstříc živlům. Je to jako postavit se na hráz neznámého rybníka a skočit do něj šipku. Okamžitě se chytám a Ocelot leze asi 50 metrů nade mne. Nosí to hodně. Už teď mě přepadají pochyby, zda přistání bude tak snadné, protože se budu muset tlačit proti vzestupnému proudění a to znamená velkou rychlost.

Oblétávám prostor široko daleko. Čekám někde turbulenci od strmých skal, ale vzduch je klidný. Užívám si tedy dynamického létání. Dávám si pozor na dráty nalevo. Trpká zkušenost s lanem lanovky na Donovalech mě straší ještě teď.

Dvacet minut, které mi na létání zbyly, uplynulo za chvilku. Kochám se ještě chvilku výhledem do kraje pod Krušnými Horami, na trmickou teplárnu, nově vznikající jezero za ní. Ne nadarmo je toto místo na mapě označeno jako vyhlídka. Odlétám daleko dopředu, otáčím proti svahu a ve velkém oblouku se snažím nalétnout tak, abych sedl mírně pod sebou napříč svahem. Svah však nosí opravdu hodně a tak během traverzu nabírám výšku a musím pokus opakovat. Podruhé nalétávám z větší hloubky. Přesto mě to vynáší až nad hranu a já málem trefím sám sebe. Model přistává za mnou asi 10 m daleko v trávě jak do peřin. Když jdu ale pro něj, míjím ocelový kůlek trčící ze země. Ocelot ho minul asi o metr.

Balím a spěchám pro ženu. Místo to je docela hezké. Určitě sem při příznivém větru vyrazím.

Více o místu viz Trmice.