Stuka

Ze života Leteckého klubu Teplice

Video, které jsem natočil skoro před rokem, se mi co chvíli připomíná, protože stále na něj reagují lidé z celého světa. Líbí se jim ten stroj a je to tím, že s ním Jindra tak pěkně zaletěl.

Když jsme to točili, hodně jsem Jindru komandoval. Nutil jsem ho k opakování náletů, dirigoval jsem si "Jindro, musíš letět v tom pruhu mezi mraky před tím modrým!" nebo "Musíš ještě níž!" nebo "Ještě pomaleji!". A Jindra tak letěl.

Ono to není vždycky jednoduché. Stává se, že požádám pilota modelu, aby proletěl v poloviční výšce, protože potřebuji pořídit ten "správný" zaběr a najednou vidím, jak model letí nejistě, pilot je evidentně rozhozený. Někdy to je jen tím, že vůbec u něj stojím a mluvím na něj, někdy je příčina prostá: nikdy níž nelétal a já ho nutím něčemu, co nemá vyzkoušené.

Vždy je to pro mě trochu dobrodružné, postavit se k pro mě neznámému pilotovi a zkusit mu sdělit svůj filmařský požadavek. Nikdy nevím, co se bude dít. A už jsem zažil i extrémní případy, kdy dotyčný s modelem říznul o zem a to jsem ani po něm nic nechtěl. Jen jsem filmoval. Ale je plno "profíků", které nerozhodím, ani když jim skoro strkám širokoúhlým objetivem do kniplů.

Někdy to nefunguje, s pilotem si nerozumíme. A někdy to funguje a vznikne pak něco zajímavého. Někdy to osloví dvacet lidí a někdy dva tisíce lidí. Nikdy se to nedá předem odhadnout. A i když to je třeba jen těch dvacet lidí, ale někdo po roce napíše: "Člověče, já si to video v zimě občas pustím a ono mi to zvedne náladu." tak mám zase chuť nabít baterky v kameře a vyrazit ven zkusit něco nafilmovat.

Někdy z toho nic není, někdy to vyjde ...