První aerovlek v Ústí

Včera jsem byl půl dne na na Obrovi v Lipencích a na neděli jsem slíbil svoji pomoc při dopravě úrody ze zahrádky. Jak říkal Karel Prokop včera v Lipencích: "Myslíš na letadla, mluvíš o letadlech, obcuješ s letadly." Tak jsem si řekl, že dnes přehodím výhybku. Že budu sekat doma dobrotu.

Moje předsevzetí mi vydrželo jen krátce. Jen do SMSky od Luďka, který mi hlásil, že je dnes v Úžíně na letišti a že je připraven vyzkoušet se mnou vlek.

Zapřemýšlel jsem, zda jsem vůbec s Luňákem připraven a letu schopen. Baterky mám nabité, škody z minulého létání žádné.

Tu zahrádku ale musím nějak obsloužit. Kalkuluji čas. Cesta na zahrádku, potom domů pro Luňáka, do Ústí, montáž modelu, demontáž modelu po létání, cesta z Ústí domů, vyložit Luňáka a na zahrádku. Dá se to vůbec stihnout? Vychází mi hodina na létání a to budu muset hodně spěchat. To moc není.

Na druhou stranu vím, že zase budu otravovat rodinu s letadly a slíbil jsem tu klidnou neděli. Už se pomalu loučím s vidinou létání, ale potom si říkám, jak už se budou dny zkracovat a na létání bude čím dál tím méně času, že se na ty vleky s Luďkem domlouváme pomalu rok a že dnes je příhodné počasí (skoro bezvětří, sluníčko). Jedu.

Na letiště do Ústí přijídžím podle mého odhadu. Sestavuji Luňáka s přitom se s Luďkem domlouváme, jak poletíme. Pro mě to bude první let tady na letišti a pro Luďka první aerovlek. Jeho akrobat má 80-ku ZDZ. Ten Luňáka v pohodě utáhne a tak je to jen na nás, jak se vlek podaří.

Natahujeme lano, stavíme se vedle sebe. Strkám špičku boty pod křídlo, Luďek přidává plyn a sestava našich modelů se dává do pohybu. Připadá mi, že se Luďek rozjíždí moc opatrně, ale než to stačím domyslet, padá mi křídlo na zem a pak to jde ráz na ráz: levé křídlo o zem, smyk doleva a skok ze špičky křídla na nos, odlétá kabina, model jde ve kvězdě přes konec pravého křídla na záda a já konečne tisknu spínač pro vypnutí. Model je v tu chvíli na zádech asi metr a půl nad zemí. Padá na záda a já vidím, jak se láme něco na ocase. Luďkův aeroplán naštěstí pokračuje ve vzletu.

Jdu na místo katastrofy a myslím na slova své ženy (smála se při tom): "Třeba to dneska rozbiješ a dáš několik dnů pokoj." Luďek sedá a jde se podívat taky. Škody jsou ale mírné. Upadlá kabina, vytržená směrovka, trup prasklý vzadu v místě botky, trochu vybourané lože serva výškovky a směrovky a o něco dále natažená prasklina trupu u okraje kabiny. Zkouším závěs křídla, výškovky, prohlížím křídla. Vypadá to dobře.

Rozhoduji se, že směrovku přilepím páskou, kabinu taky a lože serv plní svou funkci i při částečném odlepení od trupu. Ještě počítám, zda mám dostatek času. Provizorní oprava netrvá dlouho. Trocha vteřiňáku, trocha lepící pásky a jsem letuschopný. Nabádám ještě Luďka, aby se hned vypnul při jakémkoli problému a vykašlal se na to, co se děje s mým modelem. Podle mě je lepší rozbitý jen jeden model než dva.

Natahujeme lano a rozjíždíme se k druhému pokusu. Tentokrát se oba modely po pár metrech zvedají ze země a táhlou levou zatáčkou nabíráme výšku. Protože přeci jenom nemám po havárii úplnou jistotu, vypínám se po chvilce letu. Výška mi stačí na navázání do termiky.

Zatím, co já si kroužím ve výšce nad letištěm, Luďek prolétává na drahou a odhazuje lenko. To se ale zachytává za směrovku a odpadne samo až mimo letiště. Nevadí. Hlavně že máme celé modely.

Po čtvrthodince poletování v termice tlačím Luňáka do průletu a sedám. Musím bohužel už balit. Čas je nemilosrdný.

I ta čtvrthodinka letu stála za to!