Koneènì ve vleku! 
Na dnešní den máme se ženou naplánovaný výlet na kole. Od rána je krásnì. Sluníèko, mírný vánek. Na kolo ideální.
Dostávám ale echo od Karla Prokopa, že pojede s vleènou na jejich klubové letištì nebo do Hrádku. Že tam ale nebude moc dlouho, že má klubovou shùzi nebo co.
Pohled z okna ven, kde je ideální poèasí pro aerovleky, horeèné pøemýšlení o tom, že už na ten první vlek èekám skoro dva roky a proti tomu slib ženì, že s ní pojedu na kolo a stále žádné rozhodnutí. Taky ve mì hlodají pochybnosti, zda to má vùbec cenu už jen kvùli té velké vzdálenosti. Koukám na mapu. Je to dost pøes 100 km a to je cesta alespoò na hodinu a pùl. Abych tam toho Karla vùbec ještì zastihl.
Karlùv telefonát, že jede do Hrádku, byl tím správným impulsem. Ptám se ho na cestu k tamnímu letišti. Tvrdí, že to nenajdu, ale naklonec dostávám struèný popis cesty. Oznamuji ženì, že jí dávám košem a upaluju nosit vìci do auta.
Vyrážím smìr Liberec a hned první kilometry naznaèují, že to nebude jednoduché. Všude sváteèní jezdci kochající se krajinou a já pøece musím stihnout toho Karla! Vzdálenost 120 km pøekonávám za hodinu a pùl. Nejvíce mi dává zabrat Hrádek, kde jsem se na chvilku ztratil, ale závìr cesty byl dobrý. Letištì jsem našel i bez nutnosti nechat se navigovat po telefonu.
