Martin poprvé na gumicuku

Martin přes noc vyrobil na svém větroni vlečný háček. Jsme domluveni na odpoledne po práci. Sejdeme se na letišti. Já tentokrát nechám všechna éra doma. Jsem utahaný, ospalý a nechtěl bych kvůli tomu letadlo rozbít.

Martin vyndaval při montáži serva. Provádím tedy první zálet z ruky. Potom hned mírně napínáme gumicuk a já dělám první zkušební let na gumicuku. Model drží pěkně stopu, ale výška z málo napnutého gumicuku je jen 5 metrů. Dávám ještě jeden start z více naptuté gumy. Z deseti metrů už se dá poletovat nad mírně nafoukávaným letištěm docela dlouho. Model se ukazuje jako dobře řiditelný a hodný.

Domlouváme si s Martinem průběh jeho budoucího letu. Po tom, co jsem ho viděl klouzat s modelem z ruky nemám obavy, že by to nezvládl. Natahujeme gumicuk, Martin se staví za model a na odpočítání jeho syna Jáchyma vypouštím model šikmo vzhůru. Model se odpoutává od šňůry a Martin křižuje s modelem prostor nad letištěm. Zatáčky točí dost z ostra a tak se mu model bez příslušné korekce výškovkou dost rozjede a při srovnání do přímého letu vyplave. Ale model je hodný a hned se sám srovná. Po asi 30 vteřinách Martin v pořádku s modelem sedá do louky před námi.

Máme tady s sebou dnes hodně malých pomocníků a tak je o donášku gumicuku i letadla postaráno.

Trocha lepidla to však spraví.

Zkoušíme model klouznout, zda je výškovka přilepena správně. Když Martin sbírá model ze země, zjišťuje, že je ulomený kolíček, který drží náběžku křídla v přepážce trupu.

Protože i spoj výškovky s trupem se ukazuje jako silně poddimenzovaný, končíme a jedeme domů. Martin přesto srší nadšením a těch několik patnácti dvacetivteřinových letů ho nažhavilo do dalšího létání. Zvláště když viděl, že model chvílemi při přeletu louky neklesal.

Foto: Jiří Suchý

(zveřejněno na stránce Co dělám?)