S gumicukem v Krušných horách

Po včerejším debaklu přemýšlím, kam půjdu létat. Venku je pěkně, na svah to ale není. Fouká slabounký severozápad. Napadá mě, že bych mohl zkusit termiku někde na louce na horách. Když jsem tam byl v týdnu na kole, byly louky krásně posekány a místa na létání tam je tedy opravdu dost.

K Ocelotovi jsem přibalil gumicuk a hurá nahoru. Po E55 směrem k hraničnímu přechodu Cínovec mi to rtvá 15 minut. Teploměr ukazuje 22 stupňů a západní vítr fouká 2 - 5 m/s. Na hřebeni odbočuji doprava a po horské silnici jedu směrem ke Komáří vížce. Kousek za Cínovcem zastavuji na louce, ze které před dvěma roky startovaly práškovací Dromedáři, když vápnily místní lesy.

Západní vítr jde sice po horách, ale já dnes nepřijel svahovat, ale přijel jsem létat termiku. Roztahuji gumicuk. Trochu mi vadí balíky slámy. Než gumicuk zapíchnu a rozmotám, vítr zesílil a fouká kolem 7 m/s.

Startuji, ale do minuty jsem dole. Vzduch je hodně turbulentní i ve výšce dobře 50 m. Čekám, kdy vítr zase poleví, ale už se nedočkám. Spíše přichází poryvy až 10 m/s. I tak udělám lety kolem 4 minut. Spíš to ele vypadá tak, že proti větru naberu závratnou výšku, a potom zase rychle dolů.

Bavím se tedy nějakým tím výkrutem a hlavně rychlými průlety po větru. A to se mi stane nakonec osudným. Asi po 25 minutách nalétaných při 20 startech si to hasím proti sobě po větru a tlačím Ocelota víc a víc k zemi. Zapomínám, že terén malinko stoupá. V rychlosti kolem 80 km/h (natlačený po větru), když nasazuji do zatáčky těsně nad zemí, střetává se křídlo se zemí a Ocelot po malé hvězdě mizí za teréní vlnou.

S napětím jdu k místu havárie. Z dálky vidím odlomenou špici. Zblízka však vidím, že se pouze nějakým záhadným způsobem "vyzul" kryt přední části trupu, ale trup zůstal celý. Jen mi to ustřihlo anténu přijímače. I křídlo je kupodivu celé. Jen se trochu rozkřápal kořen výškovek.

Cestou dolů s hor přemýšlím, jak se mohl stáhnou kryt předku trupu. V té hvězdě se asi špice zapíchla do země a když šlo letadlo přes špičku na druhé křídlo, tak ta špice zůstaůa v zemi. Byla od hlíny v délce asi 5 cm a terén byl pěkně tvrdý.

Nelepším zážitkem nakonec zůstává vzájemný souboj s poštolkou, se kterou jsem sdílel jednu ze dvou termických bublin, které se nad loukou za to odpoledne objevily.

(zveřejněno na stránce Co dělám?)