Přistávání

Kdy jsem včera na Rané startoval, tak už jsem přemýšlel jak a kde budu sedat.

foto: Vojta Stejskal

Cvičná louka pod malou boulí vypadá bezpečně, ale je trochu zrádná. Je dost hrbatá a velmi tvrdá a občas z ní kouká kámen. Běžným způsobem se zde s velkými modely přistává náletem odspodu a sednutím do svahu, ale to se mi moc nechtělo. Nemám to s Luňákem moc nacvičené a už jednou jsem takto spadl z asi metrové výšky.

Dole sedat se mi taky nechtělo. Viděl jsem kolegu s velkým modelem jak sedá úplně dole napříč cvičnou loukou, ale moc mě to nenadchlo. Dole míň fouká a model tak sedal dost na rychlosti a do té nehrbatější části louky.

Zkusil jsem tedy nalétnout zboku šikmo proti větru úplně nahoře. Nejkritičtější je odhad vzdálenosti, abych se netrefil do roští na okraji louky. Mám v oku menší modely a u velkého modelu to dost klame. Model se jeví, že je blíž. I u jiných pilotů pozoruji, že s tím mají problémy.

S plně vyklopenými vztlaky (cca 60 stupňů) to vypadá, že se Luňák proti šesti sedmimetrovému větru skoro zastaví. Dopředná rychlost je opravdu hodně malá, ale křidélka jsou stále účinná. Mám ke vztlakům přimixováno dost velké potlačení výškovky a tak se to dá uřídit.

Nicméně takhle dlouhý sestup a balancování s plně vytaženými vztlaky měl premiéru. Bál jsem se, aby mě při tak malé rychlosti a náletu šikmo na vítr nepodfoukl vítr křídlo a neskončil jsem hodinami. Tady na tom tvrdém by to byla jistá katastrofa. Ale Luňák si způsobně kecl přímo do horního rohu louky a kdyby se na konci dojezdu neobrátil nosem z kopce a neujel ještě asi deset metrů samospádem, tak byl dojezd tak pět metrů.

Protože má Luňák v této konfiguraci dost velké opadání, docela to při dosednutí drncne. Při sedání do trávy nahoře v sedle jsem to řešil tak, že jsem vztlaky ve dvou ve třech metrech přivřel tak na polovic a pěkně podrovnal.

(zveřejněno na stránce Létání)