Epsilon podruhé

Celý den fučí, meteorologické stanice dávají pořád vítr 7- 8 m/s, v nárazech 11 - 17 m/s a Pavel hlásí zpoza kopce "u nás to ohýbá stromy k zemi". V pět, v šest, v sedm. Světlo je do devíti, to se přeci musí ztišit!

Skáču do auta a jedu za Pavlem. Už když přejíždím hřbet kopce, vidím letět holuby a letí normálně, žádný vichr už se nekoná. Slunce se sice sune nezadržitelně k hřebenu Krušných hor, ale nějakou minutu letu bychom mohli ještě urvat. Za chvilku buším u Pavla na dveře, ten ještě se mnou komunikuje po internetu "Pojď lítat, nefučí!" Pavel má všechno vzorně připraveno, Za deset minut už jedeme na výsypku!

Na svahu fouká kolem 7 m/s, slunce nad obzorem dělá pěknou atmosféru. Od minule by měl mít motor větší tah, jsme oba zvědaví, jak proběhne start. Start probíhá snadno, proti větru se model bez problému z Pavlovy ruky zvedá, neztratí po odhodu ani centimetr výšky. Proti minule, kdy se nám model propadl deset metrů dolů, zázrak.

Po vypnutí motoru se vrtule dál protáčí. Špatně nastavená brzda. Předávám vysílač Pavlovi. Poletuje nad hranou svahu, stojím za ním a nevím, zda se bojí víc on nebo já. Občas přetočí zatáčku a model se ocitne nad námi. Blbě se potom Pavlovi řídí. Pavel nevnímá zpomalení modelu a já vím, že když model zavrtá, že se během vteřiny zkrátí vzdálenost od země a z deseti metrů může být rázem nula. Velím "Zavrč si!", aby motor vytáhl model z rychlosti blízké pádu, Pavel ale suše odvětí "Ještě ne" a natahuje tak mé nervy. Mám nevýhodu zkušenosti, chci vidět model alespoň třicet metrů na hranou, straší mě zatáčky, kdy Pavlovi model v otočce proti větru vyplave, postupně ztrácí rychlost a nakonec se s poklesem levého křídla stočí nekontrolovaně ke svahu. Alespoň strkám Pavlovi trim výškovky a "dva zoubky" dopředu. Kibicuji Pavla, aby dodržoval přímé linie a aby zatáčky točil jemněji. A ono se to daří! Jedná zatáčka proti větru a model nevyplaval, druhá zatáčka a model nevyplaval, model už nezalétá nad nás. Radost pohledět. A do toho poslední slunce ovětluje rudě spodek křídel, krásný okamžik. Beru si vysílač zpátky a sedám. Zkusíme nastavit tu brzdu.

Po nastavení brzdy je už slunce za obzorem. Hodu už se nebojíme. Stoupám do sta metrů a hned po vypnutí motoru je znát lepší kluz se sklopenou vrtulí. Protáčející se vrtule měla větší odpor, než bych si k velikosti a váze modelu troufal odhadnout. Vario už nehouká (klesání), model letí a vysílač mlčí. A občas postrčí svahové proudění model o nějaký metr výše, vario to po půl vteřině potvrdí zapípáním. Vítr možná o metr zesílil, svah model nebržděný protáčející se vrtulí bez problémů udrží a protože jsem navrčel tak dvě minuty, baterka by umožňovala hodiny létání. Je ale už dost tma. Zkušenost mi velí, že pod horizontem nebude model vidět, a tak se chystám na přistání.

Zkouším ještě nějakou akrobacii, jde to o dost lépe se sklopenou vrtulí. Zvrat, přemet, výkrut, model neztrácí rychlost jako předtím. Potom už nalétávám šikmo proti větru na přistání. První nálet, model přelétává místo přistání v konstantní výšce, o co více přitlačím, o to více ho svahové proudění přizvedne. Druhý nálet to samé. Čas letí, šeří se víc a víc. Žádám Pavla o asistenci, chci, aby mi vytáhl vztlaky a brždění butterfly. Na cizím vysílači nejsem sám schopen ve změti vypínačů ten správný nahmatat. Pavel přepne ten správný přepínač, dotáčím zatáčku a přetlačuji klopný moment vytažených klapek. Model ale nečekaně moc brzdí a když se dožaduji zasunutí klapek, s hrůzou zjišťuji, že Pavel odešel někam dozadu. Vteřiny, než Pavel doběhne a klapne mi přepínačem na vysílači, jsou nekonečné. Model mi mezitím hodně slesal, skoro ho v šeru nevidím a když model dotahuji k nám, dost mi buší srdce. Další nálet na přistání nevychází, další taky ne, začínám být nervózní, svah nosí jako na potvoru víc, než když jsme přijeli, světla valem ubývá. Poslední pokus, říkám si a tlačím model nekompromisně k zemi. Model kecne do trávy a já si oddechnu. Až zpětně si uvědomuji, že v tom větru byla rychlost vůči zemi malá.

Balíme a jedeme dolů. Oba jsme spokojení. Já jsem úplně zmrzlý, teploměr v autě ukazuje 11. Zatím, co já se doma hřeju u kamen, Pavel asi sní o tom, jak bude s Epsilonem lítat v termice

(zveřejněno na stránce Co dělám?)