Zálet

Blbější den jsem si na zálet Cularise nemohl vybrat. Vítr jako blázen a hrozba deště. Nakonec mě přemohl pohled na krásné mraky na obloze a křišťálový vzduch. Vypravil jsem se s modelem v podvečer na letiště. Ani jsem nevolal Mírovi - majiteli modelu. Ale hlodalo to ve mě ... jestli to rozflákám a on u toho nebude! Stát ce může všelicos.

Je pět odpoledne a na letišti to duje opravdu silně. Chci model klouznout nad loukou a abych se dostal na návětrný svah, musím přelézt boule a slézt na louku pod nimi. Když jsem nahoře, tak si říkám, že to hodím rovnou na svah, ale potom zvítězí zdravý rozum a lezu pokorně dolů. Když plšelézám hranu kopce, tak odhaduji vítr na deset metrů. A já jdu zalítávat!

Dole pod kopcem zapínám rádio, kontroluji výchylky, zkouším motor. Vše je OK. Využívám větru a poponáším model proti větru. Mám moc potlačenou výškovku. Natahuji trim a odhodlaně vrhám model vstříc větru. Letí! Mám nad loukou tak tři čtyři metry převýšení. Turbulence modelem dost pohazuje. Už vidím, že mám moc malé výchylky na křidélkách. Když už jsem dost daleko od sebe, opatrně spouštím motor. Na půl plynu Cularis vystřeluje vpřed a prudce nabírá výšku. Hned jsem motor vypnul a jsem několik desítek metrů nad loukou! Vracím se po větru a zkouším si nálet na přistání, ale jak klesnu pod deset metrů, ta turbulence staví Cularise hned na jedno křídlo, hned na druhé a mě zoufale chybí ostřejší křidélka. Zkouším vytáhnout vztlaky, zda to křidélka ještě více neotupí, ale je to v pořádku a tak nasazuji na přistání s klapkami. Úzkostlivě si držím přímý let a polohu křídel až Cularis sedá do trávy. Ufff.

Než model seberu, začalo z modré oblohy pršet. Hned se projevila vlastnost povrchu modelu. Na trupu se objevil špinavý obtisk mé mokré ruky. Škrábu se svahem nahoru k autu, abych se schoval před deštěm, ale ten ustal stejně nečekaně jako začal. Jsem na hraně kopce, fouká na svah. No co s tím. Hážu model do svahového proudění a začínám se vozit podél hrany. Baterka, kterou model veze, je v tom větru příjemná zátěž.

Fouká přesně na svah a tak to nosí i daleko vepředu nad předpolím. Když jsem zhruba 100 až 150 metrů daleko, pípme si občas vysílač. Dosah! Jsou to ojedinělá pípnutí. Proč?! Ve chcíli kdy si občas vysílač pípne, stačí zvednout vysílač před sebe a pípání zmizí. Přitom na zemi jsem tenhle konkrétní přijímač a vysílací modu zkoušel na mnohem větší vzdálenost!

Moje pokusy s pípáním ruší náhle zesilující vítr. Už nefouká 10, ale dobře 15 metrů! V jednu chvíli duje tolik, že ani těžkého Cularise nedokážu držet proti větru a musím si pomoci motorem. Scházím z lopce dolů s tím, že jak vítr trochu poleví, ztak sednu na louce. Sedám v pořádku a jedu k hangáru. V tom vichru to nemá cenu. Ale létá to!

(zveřejněno na stránce Multiplex Cularis)