Myslel jsem si

Myslel jsem si, jak dokážu s FPV vyzrát na přízemní mlhu. Mnohokrát jsem byl s modelem a s kamerou létat, když ranní mlhy pokrývaly krajinu v okolí. Když do mlhy svítí slunce, je to fotogenická záležitost a dají se natočit pěkné záběry! Má to však háček. Odstartujete na místě, kde mlha není, létáte, filmujete a jak koukáte nahoru na model, nevšimnete si, jak se mlha okolo vás posouvá k vám. Letíte a najednou vám připadá, že model nabírá výšku. Je to tím, že se nenápadně vzduch plní mlhou. Když nezareagujete včas, mlha se nad vámi zavře a přestanete model vidět. Pak už zbývá než stáhnout plyn, dát všechny páčky do zatáčky a špicovat uši, kde model žuchne na zem.

Teď, když mám možnost řídit model pohledem do FPV brýlí, jsem si řekl, že by taková situace měla jít řešit. V mlze není nulová dohlednost, když se na zemi rozhlédnu kolem sebe, vidím několik desítek metrů daleko. To by mělo stačit na bezpečné přistání, dohlednost několik desítek metrů by měla být i z modelu. Rozhodl jsem se to prakticky vyzkoušet.

Když nastaly příhodné podmínky, našel jsem si místo, o kterém vím, že se přes něj pulzující vršek mlhy bude přelévat. Odstartoval jsem, počkal ve vzduchu, až místo vzletu a předpokládané místo přistání zakryje mlha a potom jsem se spusti dolů do asi třicetimetrové vrstvy mlhy. Vidím na zemi sám sebe, vidím nejbližší okolí - alej stromů třicet čtyřicet metrů za mnou, vidím zem. Druhý nálet, viditelnost už je nižší, mlha se posunula, ale pořád se v tom dá řídit, vidím dostatečně daleko. Jak však letím několik vteřin v té hustší mlze, najednou se objektiv zamlží a přestávám vidět "na cestu". Instinktivně přidávám plyn a stoupám ve směru, kde nejsou stromy. Letadlo je hodné a tak i když nevidím horizont, bez problémů letím směr vzhůru břichem dolů. Po vylétnutí nad mlhu čekám, zda se objektiv odmlží. Neodmlžil. (na zemi jsem potom zjistil, že ani memohl, všechno bylo mokré a namrzlé) Každou vteřinou pokrývá mlha větší a větší kus krajiny kolem mě, než jsem obletěl čtvrt třistašedesátky, je o dvě stě metrů dál.

Rozhoduji se využít autopilota, přepínám do režimu POSHOLD (letadlo v místě, kde právě je, začne kroužit ve stometrovém okruhu a udržuje výšku), sundavám brýle z hlavy a koukám nad sebe do té mlhy a čekám, kdy letadlo uvidím. Kruh, ve kterém se letadlo točí, může být ode mne do padesáti metrů a letadlo krouží něco přes čtyřicet metrů nade mnou. Podle zvuku motorů dobře poznám směr, kde asi letadlo je, ale nezahlédnu z něho ani stín. Myšlenka, že jak ho zahlédnu, otočím ho k sobě a sednu jako běžně s modelem sedám, ta se ukázala jako lichá.

Nasazuji brýle, vypínám autopilota a podle ne už tak rozmazaného obrazu letím k čelu mlhy, otáčím zpátky a nasazuji vedle silnice k přízemnímu letu a na přistání. Rozeznávám horizont, vidím výšku nad terénem, je to dobré. Problém je ale klesající terén a na konci stoleté hrušky. Nevím vůbec, jak jsem daleko, přibíjím raději letadlo k zemi a vydávám se ho hledat. Našel jsem ho hned, bylo asi sto padesát metrů nade mnou. Dobrodružství skončilo.

Závěr je, že to v té mlze ani s FPV není snadné. Ani kdybych měl na kameře stěrač.

(zveřejněno na stránce Filmování ze vzduchu)