Objev

Celou sobotu pršelo a na neděli to o moc lépe nevypadalo. Dopoledne se ale počasí nečekaně zlepšilo a dokonce se rozfoukalo. Jen ta teplota pět stupňů!

Po obědě, když jsem viděl, že se mrskají listy na stromech a že fouká od severu, jsem se vykradl z domu, popadl Ocelota a chvátal přes louky na svah nad Bukovice. Louky plné odkvetlých pampelišek, skřivani zpívající někde padesát metrů nade mnou, sluníčko, kumuly jedoucí přes Krušné hory, hezky se to vybralo.

Vrhnul jsem Ocelota proti slabému větru a zkouším prostor. Ocelota jsem doma poladil, vše, na co jsem v pátek při létání přišel, jsem pospravil, tak se teď mohu věnovat bez obav létání a klidně řádit. Nosí to dostatečně na to, abych mohl trochu přitlačit a létat ostřeji, Ocelot pěkně pohvizduje.

Je to tu trochu obtížné místo, svah se tu před tím roštím láme prudce dolů a směrem dolů k vesnici dělají terasy takové obrovské schody. Musí se házet nad to roští a létat "nad dírou", dolů ale není přes roští vidět a tak při poklesu výšky se musí hned zpátky nad louku. A hlavně 40 metrů před hranou jsou dráty vysokého napětí! Musí mít člověk odhad a když se chce dostat před ty dráty nad údolí, musí nastoupat a přeletět to nejvyšší lano, co spojuje vrcholky stožárů. A zpátky samozřejmě taky přes, podletět se to tu nedá. Svah je ale mohutný, do vesnice dolů to je sto metrů převýšení.

Asi po patnácti minutách létání typického pro toto místo se vítr stočil k západu, chvíli foukalo od severozápadu a tedy skoro podél hrany těch teras. Přinutilo mě to přeletět doleva nad louku, která je skloněná na severozápad a taky za letadlem popojít. A udělal jsem objev, nad Bukovicemi už podruhé! Najednou létám nad úplně jiným terénem. Louka, na jejím vrcholu boule, spasená travička, dráty vysokého napětí dostatečně daleko na pravé straně. A rázem mohu létat pěkně u země (hoblovat svah se tomu říká ), tlačit letadlo po louce směrem dolů hluboko po úroveň místa, kde stojím, a potom se nechat vyvézt prouděním a setrvačností stroje zase k sobě nahoru, lítat si těsně před nosem ostré osmičky, nebo oblítávat tu bouli. Prostě super terén, jen mě nenapadlo sem někdy při severozápadním větru jít, Bukovice pro mě byl vždy svah pro severozápadní vítr.

Já už jsem tu jednou takový objev udělal. Zkoušel jsem zde létat z té nejvýše položené louky, která je od ostré hrany více jak sto metrů vzdálená a tak jsem se tady vždy potýkal se šílenou turbulencí. Bylo to vždy více trápení než létání. Až mě jednou napadlo obejít řady šípků přede mnou a dojít až k té ostré hraně. A rázem to bylo o něčem jiném. A dnes objev podruhé. Bylo to pro mě místo, kde se dá svahovat, ale nedá se tu svah hoblovat, protože se létá přes řadu šípků. Teď vím, že při severozápadním větru je tu super louka, kde se dá opravdu řádit!

Odlétal jsem hodinku, kterou jsem si opravdu užil. Trochu přizmrzlý, ale spokojený. Škoda, že tu se mnou nikdo nebyl.

(Fotky si samozřejmě můžete kliknutím myši zvětšit, jak je u mě na webu obvyklé! )

(zveřejněno na stránce Létání s Ocelotem)