Poprvé letos na Rané

Je neděle. Jedinou mojí povinností je odvézt ženu na zahrádku a zase ji navečer vyzvednout. Venku je krásně, ale prakticky nefouká. Mám připraveného Ocelota a tak jedu zbůhdarma na Ranou.

Cestou to nevypadá dobře. Je 11 hodin a pára z elektrárny v Ledvicích stoupá kolmo vzhůru. Vyjíždím do kopečků za Bílinou a zvědavě hledám kouř z komínů, zda uvidím nějaký závan. Jsem ale rozhodnut vylézt na Ranou i když to nebude foukat.

Za Kozly sjíždím do roviny kolem Loun a už z dálky je jasné, že létat budu. Okolo vrcholu Rané je vidět chumel padáků.

Parkoviště pod kopcem je skoro plné. Výběrčí daní si bere 30 Kč za auto a 20 Kč za model. Vyptávám se na přítomnost modelářů. Je mi hlášena velká skupina na úpatí asi 300 m daleko. Na vrcholu žádný model nevidím.

Předpolí je plné adeptů létání.

Stoupám po cestě do sedla. Podkávám paní, která mě informuje že na cestě vzhůru je přede mnou jen jeden modelář a že skupina dole jsou "magneťáci" (modely řízené ne rádiem, ale magnetem reagujícím na zemské magnetické pole).

Modelář, kterého dojdu, je o kanál vedle. Pokračuji dál. Procházím sedlem. Na závětrné straně se mi najednou ukazují ležení plná paraglidistů a rogalistů. Na vrcholu jsem s modelem sám. Fouká mírně zleva asi 10 m/s. Je příjemné povětří, ve vzduchu je dost místa - zatím. Spouštím stopky a vypouštím Ocelota do prostoru před sebe.

První kontrolní průlet podél hřbetu a velkým obloukem zhruba 500 před svahem ukazuje, že to nosí všude a že dnes budou létat i ta pověstná vrata. Konečně si pořádně zalétám. Během 3/4 hodiny vyzkouším ve vzduchu snad všechno. Akrobacii, průlety kolem nosu, střemhlavé lety do hlouky pode mnou. Opravdu to dnes nemá chybu!

Chci si chvilku odpočinout a přemýšlím kde sednout. Vítr mezitím zesílil na zhruba 15 m/s. Vybírám si místo nad lomem. Asi při pátém náletu to vypadá, že mi to vyjde. Těsně nad zemí však zavadím křídlem o šlahoun šípku a Ocelot končí ve hvězdě. Výškovka se utrhla. Malý divák to komentuje slovy: "Ten už dolítal. Má to ulomený." Ale to neví, že mám v ruksaku vteřiňák. Výškovka je za chvilku přilepena. Za větrem jsou to úplné sluneční lázně. Poslouchám Praha RADAR a povídám si s okolosedícími. Je to tu dnes opravdu "Václavák".

Mezitím dorazili další tři modeláři. Každý máme jiný kanál a tak můžeme létat všichni najednou. Ale stále úbývá prostoru nad kopcem, protože se do termiky vrhá stále více padáků. Dalších 20 minut létání a já zjišťuji, že padáky okolo mizí. Vítr totiž stále sílí a v poryvech ho odhaduji přes 20 m/s. Ocelot to ale zvládá, protože svah nosí opravdu mohutně a tak můžu hodně tlačit. Nezvládá to ale jeden z paraglidistů, kterého sílící vítr snáší dozadu za kopec. Přistává až někde v polích za ranským letištěm.

Kolega s třímetrovým modelem to má opravdu v ruce pilně pracoval na mých žaludečních vředech. Zaprvé svým odvážným akrobatickým létáním těsně na povrchem kopce a zadruhé tím, že odváděl moji pozornost od sledování mého modelu. Několikrát se mi stalo, že jsem chvíli koukal na jeho evoluce a potom dlouhé vteřiny nemohl najít ve vzduchu můj model.

Tady je těsně po obráceném půlpřemetu směrem proti zemi a obrací se půlvýkrutem těsně nad svahem do normální polohy.

Když jsem ho pozoroval, jak plete z půlpřemetů a půlvykrutů tesně nad zemí takového motýlka, myslel jsem na to, po kolika otočkách bych to tam naložil na druhou stranu proti kopci.

Létám už dalších 40 minut a můj čas se krátí. Za půlhodinku bych už měl vyzvedávat ženu na zahrádce 30 km odsud. Loučím se a s modelem ve vzduchu scházím dolů. Už jsem skoro v sedle. Létání jde bez problémů. Nosí to všude. Najednou Ocelot přejde asi ve výšce 50 m nad svahem do střemhlavého letu a zmizí mi za horizont. Cestou k zemi jsem zkoušel výškovku, ale model na nic nereagoval. Vypadá to, že tentokrát to má model definitivně za sebou. Model je kousek pod hřebenem. Nejdřív vidím výškovku, kousek dál leži zbytek modelu. Je prakticky nepoškozený, jen trup pod křídlem je trochu prasklý. Ale nevidím kryt špice modelu. Ten nacházím asi o 4 metry dál zapíchnutý 10 cm kolmo do země. Být to o pár metrů výš, tak to bylo do kamení. Tady se model zapíchl do drnu a jemné suti.

Model to přežil ale mě teď vrtá hlavou, co se vlastně stalo. Jediné co mě napadá je, že se mi vysmekl náhon výškovky. Při předchozí havárii jsem jeho vidličku do V nedokázal dostatečně roztáhnout.

Mezitím za hojného diváckého zájmu odstartovalo plno rogal. Ti nejlepší se potom proháněli se svištěním nad námi.

Pro ženu jsem přijel trochu pozdě, model jsem křápl, ale přes 1.5 hodiny perfektního polétání mi nikdo nevezme!

(zveřejněno na stránce Létání s Ocelotem)