S Ocelotem v Krkonoších 
Na prodloužený víkend jsme se chystali do Krkonoš. Vùbec jsem nepoèítal, že s sebou povezu letadlo, ale když se mì žena ptala: "Bereš si letadlo?" bez váhání jsem odpovìdìl: "Jasnì." S myšlenkou na možnost létání jsem se i probíral nabídkou ubytování a vybíral chaty na høebenech stojící mimo les. Nakonec jsme zvolili Friesovy boudy.
Vùbec jsem si nebyl jist, zda na místì pùjde létat. Ale Ocelot se pøi cestì ve dvou pohodlnì vejde za pøední sedadla (vozím ho nerozložený) a vysílaè s nabíjeèkou také nic nezabere. Pro jistotu jsem naložil i gumicuk. Když nebude foukat, tøeba budu moci létat termiku. No a když to nepùjde, tak se taky nic nestane.
Po pøíjezdu na místo mi bylo hned jasné, že zde létat pùjde.
Boudy stojí ve stráni s výhledem daleko do kraje. Holý svah se táhne stovky metrù dolù do údolí. Ideální pro západní vítr. Chatu bohužel neobklopuje tráva, jak to vídáme tøeba v Rakousku, ale obøí paseka plná paøezù a velkých kamenù. Po levé stranì je však asi ètyøicet až padesát metrù široká sjezdovka, která umožòuje bezpeèný start i pøistání. Dole v údolí po ní jezdí sekaèka a tak možná budu mít i perfektní povrch pro pøistávání.
Fouká jihozápad a na svah to je dost zleva. Vydáváme se však nejdøíve na vycházku do bufetu Na rozcestí. Oproti teplotì dole v kraji je tady nahoøe (1200 m n.m.) o poznání chladnìji. Teplomìr ukazuje pouhých 12 stupòù. Bìhem stoupání vzhùru to však nevadí. Cestou si ètu tabulku co vše je tu zakázáno. Nesmí se tu létat na rogalech a padácích, ale o létání s modely tu nic psáno není.
V bufetu jsme za chvilku a testujeme první horské (35 Kè) pivo. Když se chceme vrátit, je obloha bìhem minuty èerná, teplota padne na nìjakých 5 stupòù. Krupobití nás dlouhé minuty drží v šachu pod pøevisem støechy bufetu. Vracíme se v dešti s èernými myšlenkami na poèasí pøíštích dnù.
U naší chaty nás však vítá sluníèko, "stokilometrový" výhled a mì západní vítr pøímo proti svahu.
Do veèeøe hodina. Bìžím si na pokoj pro éro a rádio. Mezitím, co jsme byli pryè, je sjezdovka posekaná celá. Prohlížím si terén okolo, abych vìdìl, co si mohu dovolit. Sjezdovka je sice boulovatá, ale bez kamenù. Nalevo jsou sloupy vleku a mezi nimi lana, napravo je paseka, ze které koukají paøezy, za mnou tyèové znaèení. Fouká tak 5 m/s. Vrhám Ocelota vstøíc vìtru a bez problémù stoupám asi 50 m vysoko. Opatrnì si osahávám údolí pøed sebou. Na svah svítí podveèerní slunko a chvílemi se utrhne termická bublina ve které vytoèím dalších 100 m. Snažím se vletìt do mrakù, které vypadají, že plují pøímo proti mì ve výšce oèí. Ale jsou dobøe 200 m nade mnou. Pøi letu proti tìmto mráèkùm se mi trochu motá hlava ze všeho toho pohybu: mraky plují proti mì, model letí a mraky se ještì k tomu roztahují do jemných chmurek pøes celý horizont aby se za chvilku kousek pøed námi rozpustily úplnì.
V bezpeèné výšce zalétávám doprava pøed chatu nad paøezištì. Nosí to všude. Pøestávám se postupnì okolního terénu bát. Když ztratím na paøezy výšku, mohu letìt smìrem do údolí a dolétnout nad sjezdovku. Nalevo jsou stálou hrozbou lana vleku. S Ocelotem se však v pohodì otoèím na šíøce sjezdovky a tak jedinì nepozornost mì mùže dovést k havárii.
Po pìšinì pøichází parta rodièù s malými dìtmi a já po dlouhých letech slyším otázku: "Pane, a kde to má motor? Jak to, že to nevrèí?" Bìhem vysvìtlování jak je to možné, že se udržím ve vzduchu, pøedvádím prùlety nad sjezdovkou shora dolù a výkruty asi v 5 metrech. Musím pøitom proletìt mezi dvìma tyèemi a v duchu si øíkám, co zbyde z køídla, až jednu z nich trefím.
Asi po pùlhodinì létání vítr slábne a já jsem nucen vylizovat každý stoupáèek nad sjezdovkou. Nakonec jde létat jen nad asi 4 m hranou trávníku s dìtskými prolézaèkami pøed chatou. Bohužel ale zase nad tìmi hrozivými paøezy. Navíc v dálce pøede mnou se nad krajem kupí èerné mraky a já po pøedchozí zkoušenosti s náhlou zmìnou poèasí neriskuji a po hodinì létání sedám na sjezdovku.
Bìhem veèeøe koukám oknem, jak venku leje. Potom se zase vmžiku vyjasní a veèer nám pøipraví krásný západ slunce.
(zveøejnìno na stránce Létání s Ocelotem)