Na Ranou!

Včera mi přišlo upozornění z Windy, že dnes bude foukat na Ranou. Výjimečně nejsem v Praze a tak ráno dávám vysílač i baterku do Ventuse na nabíječku. Uvidím, jak to odpoledne bude vypadat.

Venku je hezky, pohled z okna ale nedává moc nadějí na silnější vítr. Windy ale stále předpovídá pro Ranou na odpoledne 2.5 m/s u země a 5.5 m/s ve výšce 100 m. Těžko se tomu ale věří.

Celý den váhám a zvažuji pro a proti. Mám to přes třicet kilometrů a už je brzy tma. Pojedu, nepojedu, pojedu, nepojedu, ... Navíc se nikomu z kamarádú nechce jít lítat! V půl páté vyjíždím ze dvorka s Ventusem v kufru směr Raná.

Jedu přes Středohoří po úzkých silničkách ve výškách přes čtyři sta metrů nad mořem a na stromech se listy sotva hýbou. Na druhé straně hor to vypadá stejně. Vypadá to na zbytečně projetý benzín. Až těsně před Ranou vidím na chladící věže elektrárny Počerady. Pára z nich vycházející indikuje vítr! Na plácku pod cvičnou loučkou ale vylézám z auta do úplného bezvětří.

Na louce nějaký žák nalévá během z kopce padák, ale jak se zastaví, vrchlík se snese na zem. Pytel nahoře ale vítr ukazuje. Dávám tedy Ventuse dohromady, bundu si uvazuji kolem pasu a jdu nahoru. Teploměr v autě ukazoval sedmnáct, na lezení do kopce to je dost teplo. Na úrovni horního okraje cvičné louky je stále úplné bezvětří, výše cestou do sedla to ale přeci jen začíná pofukovat. Bylo by to tady na létání s lehkým házedlem. Cestou zkoumám terén, pokud budu létat, musím taky někde přistát. Raná se spásáním ovcemi za poslední roky změnila, tráva je kratičká a v místech, kam jsem dříve sedal koukají všude kameny. Do toho s Ventusem nemůžu!

V sedle mi začíná vítr cloumat letadlem v ruce, nahoře na hřebeni rychle natahuju kulicha a oblékám bundu. Fouká stabilně přes pět metrů, chvílemi to zesiluje tak k sedmi. Neplahočil jsem se sem zbytečně! Je už půl šesté, tak dělám narychlo fotečku a jdu Ventuse hodit proti větru.

Hodu se už nebojím, nejdu ani na kraj hřebenu abych vrhal letadlo dolů "do díry". Dávám malé klapky, opřu se do toho a posouvám letadlo rovně před sebe. Zatahuji klapky, přetrimovávám trochu na potlačeno a už to sviští! Nahoře na Rané jsem ještě s Ventusem nebyl a tak si užívám průlety pod úrovní bot, do zatáčky Ventuse pěkně ostře nakláním, aby v zatáčce šel pěkně v horizontu. Ještě že jsem vzal těžší ocelovou spojovací tyčku, nemusím se bát v zatáčce za to víc vzít. Zkouším i odletět dál od kopce. Nosí to tak 500 metrů před kopcem a 100 metrů nad vrchol Rané. Dál to nejde. Ale nosí to dobře, i při akrobatění nemusím myslet na získávání výšky. Dole ze sedla se odlepila soudružka z Německa na padáku a pomalu se škrábe ke mě, musím se tedy trochu pokrotit. Po nastoupání nad hřeben se ale pouští směrem nad letiště, takže je Raná zase jen moje. Sluníčko těsně nad obzorem vyrobilo slabé červánky a tím přiteplilo obraz krajiny pode mnou, je mi líto, že nemohu zároveň fotit!

Ručička na hodinkách už bohužel leze k šestce a mě dochází, že tohle není Timber s pozičními světly, že ještě musím sletět dolů a za chvilku se začne rychle šeřit. Odpoutávám se s Ventusem od svahu, letím směrem nad letiště a jdu dolů. Moc dobře to nejde, nohy v keckách po kamenech kloužou, měl jsem si vzít pohory. Jak klesám, zmenšuje se letadlo nade mnou a já na něj začínám blbě vidět. Přidávám do kroku. Jdu na louku napravo od cvičné louky, tam sednu. Snažím se louku mezi koukáním nahoru na letadlo prohlédnout, objevuji nově natažený elektrický ohradník, ale i tak je tu místa dost. Zároveň přemýšlím, jak se odstrojit, je mi vedro. Čepici už jsem sundal v sedle, ale teplou flízku a bundu sundat nemohu, dokud letím. A tady dole je patnáct stupňů a bezvětří. Letadlo je stále nějakých dvě stě metrů nade mnou, utrácím rychle výšku akrobacií a potom v průletech kolem sebe. Krásně to hvízda, ale už je opravdu prd vidět. Dávám plné klapky, plné brzdy a strmě klesám na vyhlédnuté místo. Když je letadlo u mě, překvapuje mě jeho dopředná rychlost. Zapomněl jsem, že tady dole tentokrát není žádný vítr. Letadlo způsobně keclo do trávy, po břiše ujelo ještě několik metrů a je klid.

Němka už sbalila padák, pochválila mi přistání a odjela. V šeru ukládám letadlo do auta a vyrážím za tmy domů. Stálo to za to!

(zveřejněno na stránce Létání s Ventusem)