Donovaly 10.7.

Nakládám ráno Ocelota pod střechu auta. Jinde už místo nebylo a éro zavešené na gumovém pavouku pod stropem nikomu nevadí. Vyrážíme směr Slovensko. Za řízení usedá syn, pro něhož je to první jízda někam dál, kdy bude sedět za volantem. Užívám si pohodlí spolujezdce. Občas kluka trochu mentoruji, ale vede si dobře. Původně jsem měl vymyšleno, že se budeme střídat, ale nakonec si těch 600 km odjel sám. Jediný zádrhel byl trochu v navigaci na posledních sto kilometrech. Jsme se ženou sehraný tým a teď nás změna zasedacího pořádku trochu rozhodila. Spíše mě. Ukázal jsem se jako neschopný navigátor - vynadáno jsem dostal od řidiče i zezadu od ženy.

Hned vyrážím s modelem v ruce po okolí vyzkoušet "vzduch". Vylákal jsem i syna. Přímo proti oknům máme přistávací plochu pro padáčkáře a vítr zdá se táhne údolím nahoru. Až později jsem zjistil, že vzduch se tady v údolí dovede pohybovat dost ztřeštěně. To ale nevím a tak stoupám na sjezdovku na protějším svahu. Cestou obhlížím terén. Všude krásná vysoká tráva. Žádné kameny, Žádná roští. Jen vleky a jejich lana jsou překážkou.

Po vyfunění na horní konec sjezdovky zjišťuji, že tady nefouká údolím odspodu, ale dost zleva (od Banské Bystrice). Ale terén je milosrdný a tak s pěkným rozmachem usazuji Ocelota do mírného večerního větru. Nosí to a občas když vítr trochu zeslábne zapracují i slabé termické bubliny. Dá to i na nějakou akrobacii. Směr větru se však co chvíli mění až o 90 stupňů a je třeba na to hned zareagovat přesunem na správné místo svahu.

Nakonec získávám nějakých 50 m nad zdejším lesíkem. Proti zapadajícímu slunci vypadá mé poletování hodně kýčovitě. Vychutnávám si klidný let. Létám už hodinu a tak zkouším jít do údolí s tím, že nakonec sletím s modelem dolů do údolí taky, sednu a půjdeme domů. Dál od lesa to ale moc nenosí. Musím jít tedy pozpátku a létat stále nad lesíkem. Když jsem nějakých 100 m daleko, nedokážu se už nad lesem udržet a tak jdou s modelem také dopředu do údolí. Stále nezadržitelně klesám, až jsem asi dva tři metry nad zemí a poletuji kolem sebe. Stojím ve vysoké trávě, vylizuji těsně nad zemí slabounké stoupáčky. Několikrát přitom podlétávám lyžařský vlek a létání tak dostává jakoby další rozměr. Nakonec zavadím křídlem o dlouhá stébla a Ocelot jemně klesá do náruče trávy.

Neodolám a ještě několikrát si Ocelota hodím. Někdy to dá jen na jeden okruh kolem sebe, jindy dokonce nastoupám. Syn hudruje, když neopatrností s érem kecnu nahoře padesát šedesát metrů nad námi a on se musí pro něj vracet.

Krásný večer.

(zveřejněno na stránce Co dělám?)