Fotolétání na Hazmburku

Založil jsem v našem neformálním Sdružení letců českého středohoří na Google+ akci s neurčitým termínem, ale už za pár hodin kluci vydiskutovali termín 1.listopadu. Připadalo mi to v tu chvíli nekonečně daleko a najednou mi ráno v pět zvoní u hlavy budík!

Věci už jsem měl sbalené večer, nabitý vysílač, troje baterky do modelu, nabitou kameru, nabitý foťák. V půl šesté lezu do auta na měsícem ozářeném dvorku a vyrážím na půlhodinovou cestu přes Středohoří. Cestu temným lesem i v šeru v polích pod horami mi komplikují srny, na třicetikilometrové cestě jich musím řešit nejméně deset! Cestou promýšlím taktiku létání. Předpověď počasí byla příznivá, mírný vítr do dvou metrů, 4 stupně nad nulou. Jen tu mlhu do záběru mít asi nebudu.

Na parkovišti nad Klapým už stojí Pavlovo a Honzovo auto a Honzu vidím poletovat nad parkovištěm s modře osvětleným strojem. Vyrážíme spolu okolo kopce nahoru na hrad. Pavel je někde před námi. I když je ještě víc jak půlhodina do svítání, je i v lese už dobře vidět. Když vcházíme do prostoru mezi věžemi, překvapuje mě svěží větřík. Za chvilku po nás se do hradu vyškrábe i Jirka vybavený stativem.

Fouká po kopci ze směru 110, přesně od vycházejího slunce. A fouká zčerstva. Startujeme všichni i když to asi nebude úplně jednoduché. Všichni tři musíme při letu podél hradu proti větru dost přidávat plyn, hodně to splachuje. Už před létáním říkám klukům, aby byly opatrní při přelétávání osy hradu do závětří. Sám, protože se potřebuji s kamerou dostat za věže, stoupám do opravdu bezpečné výšky, než zatočím po větru do závětří za hrad. Vyplácí se mi to, abych se dostal zpátky, musím proměnit dobře sto metrů výšky, abych se doletěl zase před hrad. Bez toho bych spadl někam do lesa za hrad.

Snažím se maximálně soustředit. Vezu na modelu drahou kameru, domů jsem slíbil dorazit v devět, pád někam do lesa si nemohu dovolit. Nepříznivé proudění kolem kopce je jeden problém, slunce v místě, kde se dá na návětrné straně stoupat, je druhý problém. Když chci otočit model proti hradu nebo letět nad jeho závětrnou stranou, musím se s modelem dostat z prostoru napravo od slunce do prostoru nalevo od slunce a to ještě nad ním. Nastoupat v dálce vepředu nad sluneční kotouč je zdlouhavé, žere to energii z baterky. I s energií musím opatrně, pokles výkonu motoru před přistáním tu může znamenat katastrofu, propadnutí až do okolních lesů.

Zkouším průlety těsně kolem hradu, je to ale problematické, turbulence nedovoluje klidný let, záběr bude hodně roztřesený. Nakonec chybuji, když letím kolem zdi, odhadem tak 4 metry, tak mě najednou proudění hodí na zeď. Model padá na cestu kolem hradu, registruji taky, jak vypadla kamera z držáku, vzala to o kameny a padá na cestu. Naštěstí! Metr vedle a hledal bych kameru někde na strmé skále pod hradem.

Ulomil jsem o zeď ucho. Mezitím se Pavel rozhoduje, že taky namontuje na další let na model kameru. Fenomenálně sedá na podvozek na plácek 5 x 4 metry. Startuje s kamerou, chvilku ho nesleduji a najednou vidím, jak ho to sfoukává za věž za námi. Poslední co vidím, je v turbulenci se zmítající model v závětří za hradem, po chvíli Pavel rozhazuje ruce, že už asi spadl a jde dozadu za hrad. V duchu si říkám, že to bylo až za hradem a že to možná ještě letí. Po nějaké minutě se Pavel vrací a ptá se mě, jetli model spadl do hradu, já ho ale viděl určitě až někde v úrovni zábradlí, kde hrad na západě končí. Kluci se vydali dozadu pomoci Pavlovi hledat.

Po opravě měním baterku, nastavuji kameru do jiné polohy a pokračuji v natáčení. Slunce už je výš a lituji, že nemám sluneční brýle. Myšlenky, že Pavlův model leží někde v korunách vysokého lesa a že to znamená rozsáhlé hledání, rázně potlačuji a soustředím se na provedení letu. A taky se kochám pohledem na model nad zamlženou krajinou osvětlený zespoda červeným sluncem. Během letu se kluci vrací se zprávou, že model vidí v korunách stromů na úpatí kopce (to je cca 400 metrů daleko od místa vzletu). Pavel se vydává napřed dolů hledat.

Létám zhruba do poloviny baterky a sedám, tentokrát úspěšně skoro k noze. Balíme a jdeme dolů.

Dole skoro u parkoviště slyšíme kousek od cesty vrčet střídavě vrtuli modelu a za chvilku vidíme i Pavla. Pavel pod vysokým stromem, model v samém vrchu koruny, poměrně hustý les. Rozjíždí se debata, jak model dostat dolů. Pavel odhaduje výšku tak 10 metrů, ale je to mnohem výš, můj a Honzův odhad 15 až 20 metrů. Vylézt nahoru? Jen s lezeckým vybavením. Kácení nepřipadá v úvahu. Nahoře model a kamera Vyprávím klukům svoji zkušenost, jak jsme dostávali model z podobné výšky. Vyhazováním stranového klíče s navázaným vlascem, roztočením na kusu šňůry a přehozením přes model. Oba prý mají praky! Rozcházíme se, kluci jedou pro praky a vlasec, já domů objíždět hřbitovy. A počítám s tím, že po dvanácté vyrazím zase zpátky na místo nehody. V jedenáct klukům z jednoho hřbitova volám a už je hotovo! Po dvouhodinovém střílení matic se jim zadařilo a model ztáhli dolů. Pavel měl strašlivou kliku, že byl model shora vidět. Bez toho by to bylo hledání v ploše několika kilometrů čtverečních!

Doma prohlížím záběry, co jsem pořídil a jsem spokojený. Jsem rád, že jsme takovou akci upekli. Jsem rád, že Pavel má model a kameru. Užil jsem si to!

Fotografie zde: F O T O G A L E R I E

(zveřejněno na stránce Létání s Betou 1400)