Podzimní Raná - Na svahu
Pohled na kopec a hlavně na větrný pytel na jeho vrcholu je pro mě docela neuvěřitelný. Fouká od severozápadu - tedy přesně na cvičnou louku pod malou boulí. A podle kouře z komínů elektrárny Počerady fouká dostatečně silně, abych se z Luňákem na svahu udržel.
Přemlouvám hned ostatní, aby šli se mnou na svah, ale vyráží se mnou jediný Vojta Stejskal. Ostatní s obavami hledí k západu na černé mraky, které se k nám blíží. Já po zkušenosti s podobnou oblačností, kterou jsem projížděl na cestě sem, sebevědomě tvrdím, že z toho pršet nebude. Ale pro sichr beru tašku na vysílač, abych ho měl kam schovat. Luňák už zmokl tolikrát, že to přežije i teď.
Šlapeme s Vojtou přes pole nahoru a za chvilku vidíme, že za námi stoupají i ostatní. Svah skutečně nosí, vítr je stálý kolem 7 m/s a hlavně neprší. Vojta předvádí ostatním svůj gravitační start a za chvilku už tak startuje kde kdo.
My s Vojtou jsme tady doma a tak hned zkraje řádíme. Průlety, přemety, výkruty co nejníž.
Ostatní chvilku poletují v bezpečných výškách, ale za chvilku už hoblují svah stejně jako my.
Obavy z přistávání na kopci byly postupně rozptýleny. Jediným problémem bylo po přistání větroň zastavit. Někdo jel po přistání z kopce tak dlouho, že musel vzlétnout a opakovat. Někdo jel třeba dvacet metrů, ale pozadu! (David Ševčík) Jedinou škodou (co vím) byla utržená směrovka jednoho z větroňů.
Během našeho řádění se třikrát nebo čtyřikrát naše stroje minuly opravdu o fous. Někdo pronesl památnou větu: "Kluci neblbněte, jsou před náma ještě dva dny!" Ale to nebylo nic platné. Erik při průletu tak tlačí, že se ozve rána jak bouchne trupem o zem. Ale letí dál. Vojta Stejskal nakonec při průletu na zádech skončil v zemi.
Nálada je ale skvělá a po celou dobu se dobře bavíme. Pohled na nízko prolétající polomakety větroňů je krásný a jejich množství je na ranské poměry nevídané!
Místo snášení větroňů z kopce dolů na letiště většina z nás volí cestu vzduchem. I já si házím na záda ruksak a pomalu kráčím dolů. Model držím stále za sebou někde nad úpatím malé boule. Jsem teprve na začátku pole mezi kopcem a letištěm a krk mě už bolí z toho, jak mám hlavu vyvrácenou za sebe. Až se mi dělají mžitky. Cesta přes pole je nekonečná. Je to po zemi kilometr a model vzadu za mnou se už jeví dost malý. Výšky mám na rozdávání. Občas se mi zdá, že to nějak nenosí, ale až večer se od Jindry Stejskala dozvídám, že ve snaze létat nad svahem jsem byl až za hranou kopce. Konečně jsem na letišti. Tady si musím dávat pozor, abych nespadl do bazénu. Když jsem před hangárem , roztroubím Luňáka a po dvou třech přemetech si dávám nízký průlet na zádech.
Hezké to bylo!
Pokračování ... (to abyste se mě neptali po jednom, zda něco napíšu! 
)
(zveřejněno na stránce Létání)