Délka záběru

Jednotlivé záběry by měly mít nějakou minimální délku. Z jedno nebo dvouvteřinového záběru není možné nic vyčíst. Divák se nestačí zorientovat. Neví co vlastně v záběru vidí.

Má-li mít divák možnost seznámit se s objekty v záběru, měl by záběr trvat alespoň čtyři pět vteřin. Pokud budete záznam později stříhat, dělejte krátké zábery 7 - 10 vteřin dlouhé. Snáze si při střiho vyberete ten správný okamžik pro začátek i konec záběru.

Pokud chcete ve vašem filmu docílit efektu rychlého střídání záběrů, je jednodušší krátké záběry získat až při střihu z delšího záznamu.

Začátek a konec záběru

Protože točíte s úmyslem natočený materiál následně stříhat, musí mít natočené záběry začátky a konce, které vám střih (technicky) umožní.

Když potřebujete použít při střihu prolínačku nebo stmívačku, musí mít záběr na začátku nebo na konci kousek, který bude využit na vybraný efekt. Když váš záběr takový kousek mít nebude, schováte v prolínačce nebo stmívačce něco, co by měl divák vidět. Bude to působit divně. Prolínačka trvá běžně jednu vteřinu.

A mám to

Když točíte nějaký předem nepromyšlený záběr, něco co se seběhlo náhle a nečekaně a je to neopakovatelná záležitost, nenechte se strhnout atmosférou.

Děje-li se něco nečekaného (havárie letadla, hádka, veselé vyprávění a podobně) a vy máte náhodou kameru v pohotovosti, filmujte a chovejte se jako filmař - nemluvte, nestřídejte zběsile krátké záběry, dodržujte klidné vedení kamery.

A hlavně jak děj skončí, nevypněte okamžitě kameru se slovy "A mám to". Může se vám totiž stát, že konec záběru vám bude chybět a už to nikdy nebudete moci spravit. Ve chvíli kdy natáčený děj skončí, nechte kameru ještě nějakou vteřinku běžet!

Pohyb kamery

Pohyb kamery by měl být střídmý. Pokud je to možné, měla by být kamera nehybná a pohybovat by se měly jen filmované objekty. Pokud je třeba filmovaný objekt kamerou sledovat, měl by mít pohyb kamery za objektem logiku, měl by být plynulý a pokud možno by měl probíhat jen v jednom směru.

Pro statickou kameru se dá s výhodou použít stativ. Obraz v záběru je mnohem čitelnější než když kameru držíte v ruce. A to i když máte opravdu pevnou ruku.

Při sledování objektu v pohybu by se měla kamera za objektem otáčet tak, aby bylo před objektem ve směru pohybu více místa. Budeme-li sledovat třeba člověka v chůzi nebo běhu zleva doprava, bude se kamera za ním otáčet tak, aby viděla kam jde nebo běží. Filmovaný člověk bude v tomto případě v záběru spíše nalevo.

Abyste se vyhnuli nepřirozenému pohybu kamery, je třeba co nejvíce předvídat pohyb filmovaného objektu a ještě lepší je sledovat scénu nejen v hledáčku, ale i druhým okem, které vidí to, co v hledáčku vidět ještě není.

Dalším důvodem proč je potřeba kamerou pohybovat je případ, kdy nehybná kamera nedokáže přehlédnout celou filmovanou scénu. Pohyb kamery by v tomto případě měl začínat z klidu, její pohyb by měl být stejnoměrný a měl by končit zase v klidu. Přirozenější je snímání scény zleva doprava. I při filmování záběrů tohoto typu je výhodné použít stativ.

Používání zoomu

Snažte se co nejvíce omezit používání zoomu. Přesněji řečeno snažte se omezit používání zoomu během snímání záběru.

Pokud potřebujete měnit šířku záběru během snímání, mělo by se to dít jen v jednom směru. Postupné nebo rychlé přiblížení, postupné nebo rychlé oddálení. Najíždění zoomem na detail a potom odjetí na celek během jednoho záběru nepůsobí dobře.

Lepší než snímání detailu z dálky s využitím zoomu je změnit pozici kamery. Místo zoomování se zkuste přesunout blíže k filmovanému objektu.

Nerozumné a nadměrné používání přiblížení - zoomu snižuje pro diváka čitelnost filmu. Filmař přitom těžko drží pohybující se objekt v záběru a záběr je příliš roztřesený.

Kompozice záběru

I při snímání dokumentárního materiálu - rodinných záběrů, záběrů z oblasti různé zájmové činnosti by měl kameraman respektovat určité zásady kompozivce záběru.

Záběry se dělí podle velikosti:

• Velký celek - Záběr, ve kterém dominuje prostředí. Lidé jsou pouze nevýraznou součástí snímaného prostoru nebo v záběru chybí. Když se ve velkém celku odehrává akce, charakterizuje tento druh záběru její velikost. Velký celek informuje diváka o prostředí.
• Celek - Záběr, ve kterém jsou osoby a prostředí v rovnováze. Postava člověka je snímána tak, aby byla zachycena část prostoru nad hlavou a pod nohama. Záběr zachycuje prostředí, ve kterém se snímaný člověk pohybuje. Člověk v prostředí nezaniká, a divák současně v celkovém záběru vnímá prostředí.
• Polocelek a americký plán - podobné záběry. Americký plán rámuje člověka spodním okrajem u kotníků, polocelek u kolen.
• Polodetail - Spodní okraj záběru rámuje člověka v pase. Jedná se o portrét. Prostředí je potlačeno a pohled se soustředí na člověka nebo na malou skupinu lidí. Používá se, pokud potřebujeme soustředit pozornost diváka na ruce nebo obličej člověka a zároveň zdůraznit jeho vztah k předmětu, k dalšímu člověku či dění v nejbližším okolí. Tento záběr patří k často používaným. V případě krajiny je polodetailem snímána část zahrady, domu a pod.
• Detail - Základem je například hlava, ruka, noha a podobně. Hlava je zde celá, kolem ní je málo prostoru, který by bylo možné nějak podrobněji identifikovat. Detail upozorní diváka s předkládanou skutečností nebo na předměty a podobně. U detailu se snažíme vliv prostředí co nejvíce potlačit. V exteriéru je detailem například okno, dveře atd.
• Velký detail - Mimořádně blízký pohled na objekt. Jestliže v detailu snímáme tvář člověka, potom velký detail musí vyjadřovat záběr ještě bližší. U postav je to prostor očí. Dále to mohou být záběry malých předmětů nebo velmi blízké detailní pohledy na části objektů. Velký detail dodává záběru silné emotivní působení. V exteriéru je velkým detailem například klika u dveří, část okna a pod.

Hlavní motiv záběru se snažte umístit asymetricky:

• při snímání detailu hlavy člověka se snažte oči umístit do horní třetiny obrazu
• při snímání polodetailu člověka, měla by být celá hlava v horní třetině obrazu a mírně vlevo nebo napravo od středu obrazu. Více místa by mělo být ve směru, kam se snímaný člověk dívá