Podzimní Raná - Na svahu
Pohled na kopec a hlavnì na vìtrný pytel na jeho vrcholu je pro mì docela neuvìøitelný. Fouká od severozápadu - tedy pøesnì na cviènou louku pod malou boulí. A podle kouøe z komínù elektrárny Poèerady fouká dostateènì silnì, abych se z Luòákem na svahu udržel.
Pøemlouvám hned ostatní, aby šli se mnou na svah, ale vyráží se mnou jediný Vojta Stejskal. Ostatní s obavami hledí k západu na èerné mraky, které se k nám blíží. Já po zkušenosti s podobnou oblaèností, kterou jsem projíždìl na cestì sem, sebevìdomì tvrdím, že z toho pršet nebude. Ale pro sichr beru tašku na vysílaè, abych ho mìl kam schovat. Luòák už zmokl tolikrát, že to pøežije i teï.
Šlapeme s Vojtou pøes pole nahoru a za chvilku vidíme, že za námi stoupají i ostatní. Svah skuteènì nosí, vítr je stálý kolem 7 m/s a hlavnì neprší. Vojta pøedvádí ostatním svùj gravitaèní start a za chvilku už tak startuje kde kdo.
My s Vojtou jsme tady doma a tak hned zkraje øádíme. Prùlety, pøemety, výkruty co nejníž.
Ostatní chvilku poletují v bezpeèných výškách, ale za chvilku už hoblují svah stejnì jako my.
Obavy z pøistávání na kopci byly postupnì rozptýleny. Jediným problémem bylo po pøistání vìtroò zastavit. Nìkdo jel po pøistání z kopce tak dlouho, že musel vzlétnout a opakovat. Nìkdo jel tøeba dvacet metrù, ale pozadu! (David Ševèík) Jedinou škodou (co vím) byla utržená smìrovka jednoho z vìtroòù.
Bìhem našeho øádìní se tøikrát nebo ètyøikrát naše stroje minuly opravdu o fous. Nìkdo pronesl památnou vìtu: "Kluci neblbnìte, jsou pøed náma ještì dva dny!" Ale to nebylo nic platné. Erik pøi prùletu tak tlaèí, že se ozve rána jak bouchne trupem o zem. Ale letí dál. Vojta Stejskal nakonec pøi prùletu na zádech skonèil v zemi.
Nálada je ale skvìlá a po celou dobu se dobøe bavíme. Pohled na nízko prolétající polomakety vìtroòù je krásný a jejich množství je na ranské pomìry nevídané!
Místo snášení vìtroòù z kopce dolù na letištì vìtšina z nás volí cestu vzduchem. I já si házím na záda ruksak a pomalu kráèím dolù. Model držím stále za sebou nìkde nad úpatím malé boule. Jsem teprve na zaèátku pole mezi kopcem a letištìm a krk mì už bolí z toho, jak mám hlavu vyvrácenou za sebe. Až se mi dìlají mžitky. Cesta pøes pole je nekoneèná. Je to po zemi kilometr a model vzadu za mnou se už jeví dost malý. Výšky mám na rozdávání. Obèas se mi zdá, že to nìjak nenosí, ale až veèer se od Jindry Stejskala dozvídám, že ve snaze létat nad svahem jsem byl až za hranou kopce. Koneènì jsem na letišti. Tady si musím dávat pozor, abych nespadl do bazénu. Když jsem pøed hangárem , roztroubím Luòáka a po dvou tøech pøemetech si dávám nízký prùlet na zádech.
Hezké to bylo!
Pokraèování ... (to abyste se mì neptali po jednom, zda nìco napíšu! 
)
(zveøejnìno na stránce Létání)