Zoufalství na Rané

1.Máj. Krásné počasí, ale bezvětří. Až po poledni se začínají mrskat lístky na stromech. Jedu na Ranou. Cestou se kochám, jak se vše zelená.

Z dálky vidím, že se létá nad jihovýchodní stranou kopce. Jedu tedy na asfaltové parkoviště pod "skleníkem". Vítr sice fouká, ale jde to na kopec hrozně zprava. Nahoru se mi jít nechce, protože bych musel sedat na kamenitém svahu velké boule. Čekám asi hodinu, zda se to nestočí na cvičnou louku. Vítr se však otáčí úplně na druhou stranu. Čekám, zda to není jen od termiky. Když to trvá asi 15 minut, skládám věci a jedu na druhou stranu Rané. Fouká přesně na cvičnou loučku nad letištěm. Než však dám éro dohromady, stáčí se vítr k jihu a tak fouká hodně zleva. Přesto připravuji na úbočí malé boule gumicuk.

Čekám a dlouhou chvíli si krátím pozorováním ruchu na letišti. A je na co koukat!

Před pátou startuji do termické bubliny s bočním větrem cca 2 m/s. Je to takový zoufalý pokus, abych nejel dobů s prázdnou. Start se daří, otáčím doleva na návětrnou stranu. Občas prolétnu slabou nulou, ale po dvou osmičkách jsem o 10 metrů níže. Zkouším to více vepředu na rozhraní louky a pole. Tam to také místy kopne, ale na velké éro jsou ty oblasti malé a nedokážu je využít. Točím zpět ke kopci. Výšky mám málo a vychází to tak tak na spodní okraj loučky.

Éro sedá do protisvahu, chvíli jede po zemi a najednou prd. Trup nadskočí a rána, co se ozvala, nevěští nic dobrého. Scházím dolů a už z dálky vidím v trávě kámen. Jediný široko daleko. Trup je zespoda prasklý a závěs pro vlek je zaražený do trupu.

Raději jsem to měl sbalit a jet domů. Za to mi ta chvilka letu nestála.

Jedu domů. Naštvaný sám na sebe, že jsem musel stůj co stůj letět a taky na přírodu, že mi nedopřeje severozápadní vítr. Malou útěchou pro mě jsou všudypřítomné kytičky a vůně polí.

(zveřejněno na stránce Létání)