Na svahu

Dnes jsem se vypravil na Ranou. Rozhodl jsem se už ráno, kdy mi na mobil přišel vítr - severozápad. To je akorát na cvičnou louku pod malou boulí na Rané směrem k letišti.

Pěkné místo pro start a hlavně pěkné místo pro přistání. Rozpočet na přistání nemám nacvičen a tak se toto místo jeví jako ideální. Plno místa.

Počítám s tím, že dopoledne na kopci nikdo nebude a vyloučím tak případné rušení od jiného modeláře. Několikrát Luňáka klouznu. Když se v předpolí chytím, tak si zasvahuji. Na oběd už budu doma.

Při nakládání modelu dosahuji významného úspěchu. Sedačka spolujezdce zůstává použitelná! Jen mezi sedačkami kouká dopředu čumák Luňáka. Nechávám doma spící rodině vzkaz kam jedu a vyrážím směr Bílina. Když míjím elektrárnu Ledvice, tak mě děsí směr, kterým jde kouř a pára z chladících věží. Severák. Ale telefon na automat těsně před odjezdem potvrdil severozápad a tak pokračuji odvážně v jízdě. Vrtá mi to ale hlavou. Mám to na Ranou přeci jen 30 km a nerad bych jel tam a zpět zbůhdarma.

Z dálky vidím pustý hřeben Rané a jen na úrovně malé boule svahuje padák. To vypadá dobře. Přesně tak jsem si to představoval. Horší ale je, že najednou z ničeho nic začíná docela silně pršet. Na nebi jsou však kam se podívám kumulky a tak ani to mě nemůže odradit.

Přijíždím ke kopci polní cestou od Hrádku. Na jednom místě je hluboká rozblácená kaluž a já už lituji, že jsem auto včera myl. Na parkovišti jsou jen dvě auta. Cvilku ještě prší. Nikde nikdo. Dávám Luňáka dohromady. Mezitím přichází pilot, který při mém příjezdu hobloval malou bouli. Je to Němec, ale obstojně se rukama nohama domlouváme, že se vítr chvílemi stáčí hodně k severu. Vysvětluji mu, že jde o první start na svahu. Dostává se mi přání šťastného letu.

Mířím s modelem k hornímu okraji cvičné louky. Fouká úplně z boku. Nejen že bych se při tomto směru větru vůbec na tomto místě nechytil, ale ani start by nebyl bezpečný. V dáli však vidím kouř z elektrárny, jak se zase vítr ztáčí do správného směru. Chystám katapult a zároveň se mi honí hlavou, zda dokážu Luňáka sám odstartovat. Uklidňuji se procházením louky a hledám kameny, které by mohly být při přistání nebezpečnou překážkou.

Ještě jednou si promýšlím jak poletím. Odstartuji šikmo doprava proti větru, zkusím se chytit někde nad předpolím asi 400 m před sebou. Potom dlouhou levou zatáčkou nalétnu od spodu louku pode mnou a přistanu proti svahu.

Vítr už lepší nebude. Je stále dost zprava, ale odstartovat půjde. Natahuji katapult, zvedám Luňáka ze země, zavěšuji kroužek katapultu na vlečný háček. Hlavou se mi stále honí, zda ho dokážu sám hodit. Normálně totiž stále držím vysílač levou rukou a pravou házím. Teď však musím použít k hodu obě ruce. Napínám ještě víc a vypouštím ve dvou třech krocích Luňáka do vzduchu. Vysílač se mi přitom otáčí celý doleva a já ho nekonečnou vteřinu lovím. Luňák zatím stoupá asi 5 metrů nad terén a visí ve velkém pravém náklonu. Konečně držím kniply, křidélky Luňáka rovnám a letím doprava k hraně, odkud fouká. Nad hranou je to sice jen nula, ale mě to umožňuje vyzkoušet si v klidu řízení. I na tu dálku je model dobře čitelný. Točím osmičky asi 15 m nad terénem. V jedné zatáčce ztrácím výšku a tak odlétám směrem k letišti. Poměrně daleko otáčím proti svahu a bez problémů sedám do protisvahu. Pohodový let. Přistání s dostatkem prostoru také v pohodě. Radostí si i výsknu.

Cestou dolů k modelu přemýšlím, co nastavit jinak. Chtělo by to ke křidýlkům přimixovat víc směrovky. S modelem na rameni je mi jasné, že si dnes ještě dobře zacvičím.

Během mého letového pokusu přijelo na parkoviště auto s nějakými modeláři. Čekám tedy s dalším startem až půjdou nahoru, abych se domluvil na kanálech. Už z dálky poznávám Růži Musilovou. Jako na potvoru má stejný kanál jako já (80). S ostatními si nekonkuruji. Domlouváme se, že než oni vystoupají nahoru, já si dám ještě dva krátké starty a pojedu domů (na ten oběd). Přemlouvají mě však, ať jdu s nimi nahoru do sedla. Už jsem se byl nahoře podívat. Místa na přistání tam moc pro mě není. Alespoň mi to tak připadá. Pruh trávy asi 40 m široký a nějakých 50 nebo 70 metrů dlouhý. Okolo roští, v horní třetině mělký úvoz. Nic moc optimistického, když vím, jak Luňák u země nekonečně dlouho plave. Nakonec podlehnu jejich přemlouvání a balím gumicuk. Cestou se dozvídám, že Růži Musilová bydlela v Pozorce kousek od Teplic. Svět je malý. Vykládám o létání na Vitišce když fouká jih a vzpomínáme na společné známé. Nakonec se shodujeme jen na jednom jménu - na panu Černíkovi, který u nás v klubu létal soutěže svaháků. Cestou ztěžka odfukuji, ale pohled na rogalisty, kteří táhnou ještě těžší břemena mě dodává síly. V sedle znovu natahuji gumicuk a zatímco ostatní zkouší svými modely vzduch, jdu si prohlédnout místo přistání. Sbírám kameny a promýšlím si, jak budu sedat. Vypadá to, že nejjednodušší bude zase sedat proti svahu.

Kolegové zatím polétali, Růži Musilová taky a je to na mě. Startu už se nebojím. Žádám kolegy, zda mi model hodí. Bez problému startuji a zkouším svah. Každou vteřinou získávám více jistoty a užívám si poznávání nového modelu. Zatáčky vypadají velmi realisticky - více směrovky evidentně pomohlo. Létám nejdříve osmičky. Sedlo je utopené v takové podkově a tak to nosí poměrně daleko napravou za horizontem velké boule na severu a nalevo před malou boulí. Nad severním okrajem kopce nabírám výšku. Musím si dávat pozor na padáčkáře a rogalisty. Věru nerad bych se s některým z nich srazil. Zkouším kroužit. Éro je v kroužení příjemné. Po dlouhých letech (15 let) si zkouším kroužení kdy musím kvrdlat křidélky, směrovkou a výškovkou současně.

Směrovka je velmi účinná. Zkouším ve větší výšce skluz, ale výsledkem je jen pád do spirály. Účinnost směrovky mě hned inspiruje k pokusu o souvrat. Hned první se mi daří. Při letu je cítit hmota stroje. Je to oproti mým předešlým modelům velmi nápadný rys a velmi to přidává na realismu letu.

Zkouším výkluzové zatáčky, překruty, přemety. S každým okamžikem je mi Luňák bližší. Zkouším průlety. Je to trochu komplikované, protože sedlo je mezi boulemi dost utopené. Natlačený Luňák nevypadá moc rychlý. Ani moc nehvízdá. Ale když se z rychlého letu vytáhne nahoru, tak stoupá a stoupá ...

Kolegové mi připomínají, že bych měl vyzkoušet klapky, abych je mohl použít při přistání. Vytahuji naplno vztlaky (mám nastaveni butterfly - vztlaky asi 70 stupňů dolů a prostřední křidélka nahoru) a čekám co se stane. Připadá mi, že se jen zvýšila citlivost na výškovku ale rychlost ani opadání to neovlivňuje. Později, když jsem o tom přemýšlel, tak problém je v setrvačnosti stroje. Chce to chvilku počkat. Pak rychlost klesne a opadání se zvýší. Já ale klapky zatahuji a pokračuji v létání.

Když mám zase výšku, zkouším vývrtku. Výsledkem je ale jen jedna otočka ve spirále. Možná to chce ještě menší rychlost při uvádění do vývrtky.

Po asi půlhodině přemýšlím o přistání. Straší mě setrvačnost stroje a bojím se, že když nasadím zdola proti loučce, že vytáhnu Luňáka až do sedla, kde jsou rogala, modely a lidé. Zkouším vytáhnout vztlaky. Luňák bez zásahu do výškovky vyplave asi o 20 metrů. Viditelně zpomalí při zachování dobré řiditelnosti. Jakmile je zatáhnu, rychlost naroste, ale ztráta výšky je poměrně veliká. Vytahuji znovu klapky a chystám se na přistání. Nakonec se odvažuji a zkouším přistát ne proti svahu ale podél. Na podrovnání mám sice jen asi 30 metrů, ale Luňák letí s klapkami a šikmo proti větru tak pomalu, že by to mohlo vyjít. Při třetím nebo čtvrtém průletu podél svahu nasazuji k průletu asi 10 metrů pod úrovní místa přistání. Vytahuji Luňáka nahoru až rozvážně kecne na kraj louky. Model byl i v malé rychlosti dobře řiditelný. Jen u křidýlek jsem musel použít větší výchylky. Výběh byl 5 nebo 7 m. Tím jsem si roptýlil další obavu. Rázem se moje požadavky na přistávací plochu smrsky na čtvrtinu. Nejraději bych si zase výsknul, ale trochu se stydím.

Buhužel jsem Luňáka při tomto přistání hned pokřtil. Na kraji loučky koukal ze země šlahoun ostružiní a zespoda mi v potahu udělal pěkný šlic.

Dávám si pauzu a trávím čas diskuzí o Multiplex Evo. Poprvé vidím jiný exemplář rádia než ten svůj a poprvé se setkávám tváří v tvář s jiným majitelem tohoto rádia. Pochvalujeme si svoji volbu a rozebíráme možnosti rádia.

Při druhém letu už mi připadá Luňák důvěrně známý. Střídám průlety s akrobacií, občas letím dál od kopce vyzkoušet, jak to v okolí nosí. Situace ve vzduchu už je trochu komplikovaňejší, protože je už po obědě (bože jaký já mám už hlad!) a nad kopcem je plno padáků a rogal. První výkrut, který zkouším je docela pěkný. Když ho chci předvést podruhé, je z toho hrozný sud. Dochází mi, že je to přimixováním směrovky do křidélek, ale nemohu si vzpomenout, zda mám přepínač pro vypnutí spřažení směrovky s křidélky nalevo nebo napravo.

Kolegové z Prahy už to balí a já s obavami pozoruje řadu kumulů s temnými základnami táhnoucí se k severu. Rád bych sešel dolů a přistál zase na cvičné louce, ale mám tady natažený gumicuk. Létám tedy dál. Začíná krápat a za chvilku solidně prší. S obavami pozoruji vysílač na kterém je více a více vody. Co asi voda udělá? Vytahuji vztlaky, nalétávám zase zleva a hned z prvního náletu sedám.

Gumicuk je sbalený raz dva, modelu déšť nevadí. Jen ten vysílač nemám kam schovat. Trochu s obtížemi scházím dolů. Kecky mi dost po mokré trávě kloužou. Jen co jsem sešel dolů, přestalo pršet.

Dole se nechávám ještě vyfotit. Moje radost je na mě asi dost vidět, protože na mě ostatní koukají s úsměvem ale s pochopením :-) Však to stálo za to. Nalétal jsem něco přes hodinu a půl a jsem z éra opravdu nadšený.

Cestou domů přemýšlím co dál. Silnější katapult je pro start větroně této hmotnosti zbytečný. Opravdu stačí dva prameny po dvaceti metrech gumy sedmičky. Tak teď ještě aerovlek.

(zveřejněno na stránce Létání)