Zálet - 2.pokus

Konečně jsem se dostal k zalétnutí Luňáka!

Včera jsem vyměnil kablík z rozvaděče napájení k servu. Byl už z výroby přerušený na dvou místech! Odnáším vše do starého Formana. Éro se do něj krásně vejde a během 10 minut jsem naložený a jedu na letiště. Nefouká, je kolem 20 stupňů a do západu slunce ještě plno času.

Na letišti jsou kluci s motoráky a já jsem rád, že mi někdo pomůže s hozením éra. Mám vymyšleno, že rozeberu gumicuk, gumu z něho natáhnu do V a kluci mi Luňáka s pomocí gumicuku hodí nad letiště (na okraji letiště je mírně ale opravdu mírně svažitá louka) a já si vyzkouším řízení Luňáka v kluzu nízko nad zemí.

Během čtvrhodinky je Luňák sestaven. Jen mi stále trčí prostřední klapky nahoru. Jsem trochu rozrušený z nadcházejících okamžiků a tak marně lovím v paměti, co s rádiem udělat, aby klapky zalezly do srávné polohy. Pak mi dochází, jak je přece ten software u Eva pěkně logicky navržen a během chvilky je nalezeno správné menu a klapky srovnány do neutrálu.

Ve spolupráci s kluky odměřuji kam zapíchnout gumicuk. Kolíky zapichuji tak, že je gumicuk rozevřen asi v úhlu 40 stupňů. Doprostřed dávám kroužek na klíče pro zaháknutí háčku.

Ještě jednou kontroluji těžiště. Zapínám rádio a zkouším smysl výchylek všech kormidel. Zapínám také spřažení směrovky s křidélky.

Kluci se domlouvají, jak éro vlastně hodí. Já bych chtěl, aby start proběhl téměř ze země, abych nepadal tak z výšky. Stále si totiž nejsem jist, zda guma z běžného gumicuku udělí stroji dostatečnou rychlost.

Můj požadavek se však ukazuje nesplnitelný. Nakonec jeden drží Luňáka pod trupem a za křídlo v pokleku a druhý pomáhá natahovat gumicuk držením letadla za ocas. Tahají asi dost silně. Nakonec se ozve: "Můžeme?" a na moje "Jo" se dává Luňák do pohybu. Kluci ho hodili trohu směrem nahoru a tak čekám okamžitou ztrátu rychlosti. Cvrnknu trochu do výškovky (ta se ukazuje jako hrozně ostrá) a Luňák se rovná do horizontu a elegantně pluje dva tři metry nad zemí. Čekal jsem, že sednu 40 až 50 metrů od nás, ale Luňák teprve v této vzdálenosti vytratil přebytek rychlosti a perfektním kluzu letí dál a dál. Řízení je velmi příjemné. Zkouším jen malé obloučky. Na výškovku musím velmi opatrně. K našemu údivu letí Luňák 100 m, 200 m, 300m. Až teprve někde po 350 nebo 400 m sedá do trávy uprostřed letiště. Jsem nadšený.

Horší je pro éro tu dálku dojít a hezky na rameni ho dotáhnout zpět. Kluci jsou už mezitím nažhavení na další start. Šteluju si výškovku na poloviční výchylky. Kluci už mají start zmáknutý. Střílejí Luňáka tentokrát krásně vodorovně. Nechávám ho jemným přitažením vyplavat do asi pětimetrové výše. Jsem hodně opatrný. Let se jeví jako pomalý a nerad bych spadl po křídle. Točím i v malé výšce devadesátku doprava a potom stoosmdesátku doleva. Éro se jeví jako hrozně hodné. Uvědomuji si, že by neškodilo v zatáčce trochu více směrovky. Rovnám se do osy dráhy a podrovnávám. Ale velikost éra mě mate a sedám dál od sebe, než se mi zprvu zdálo, napravo od dráhy.

Nechávám se ukecat ještě na jeden start. Tentokrát opouští Luňák ruce kamarádů v poměrně velkém pravém náklonu, ale poslouchá na křidýlka jako hodinky. Opakuji stejný manévr jako v předešlém letu. Od sebe, doprava a pak otočit do protisměru na dráhu. Točím zatáčky trochu razantněji, abych nebyl za osou dráhy a trefil se pěkně na posekaný kus louky, ale zase sedám asi dva metry mimo - pro změnu nalevo od dráhy.

Vypínám a balím. Jsem spokojený. První pocit je úžasný - VELKÉ JE KRÁSNÉ! Když sbalím gumicuk, s údivem koukám na kroužky od klíčů. Ze všech jsou šišky a ještě jeden start, tak to nějaký z nich nevydržel. Kluci tedy napínali opravdu vší silou! Pro příště už snad budu mít katapult z té samé gumy, ale trojmo.

(zveřejněno na stránce Létání)