Poprvé s Luňákem

sobota 19.8.

Počasí je zase krásné. Celé dopoledne sleduji v televizi panorama kamery zdejších lanovek a teletext a snažím se odhadnout odkud bude foukat.

Nakonec mě žena vyžene v poledne ven, protože už se mnou není k vydržení. Vítr je jihozápadní a chvílemi i západní. To by mohlo být na včera vyhlédnuté místo pod Kreuzjochem. Plním auto Luňákem a jedu dolů do Zell am Ziller na lanovku, na které jsme byli včera.

Bohužel jsem se strefil zrovna do polední pauzy a tak musím dvacet minut čekat. Schovávám se do stínu, protože to dnes pěkně pálí.

V jednu hodinu už stojím u kasy. Kupodivu ani v sobotu - volný den - se na lanovku nehrnou žádné davy. Ptám se paní u pokladny, zda ví, jak fouká nahoře. Stačí mi k tomu "wind richtung" a "obere station". Paní hned chápe, bere do ruky telefon a od obsluhy horní stanice mi předává rychlost a směr větru. A taky varování, že fouká zde v údolí obávaný "föhn".

Zpráva o směru větru mě nepotěšila. Jihozápad až jih. A já mám tady na tomto kopci vyhlédnuté místo pro západ až severozápad. S Luňákem se mi nechce běhat kilometry po okolí stanice lanovky a hledat jiné místo ke startu. Místo toho jedu do serpentin na vstupu do Gerloského údolí.

Serpentiny na úbočí údolí jsme včera také projížděli. Jsou zde louky orientované na jihozápad až jih. Šplhám na dvojku a na jedničku vracečkami mezi nově vystavěnými domy a koukám odkud tady fouká. U Encianhofu je louka, která se mi líbila už včera. Čerstvě posekaná, tráva sebraná a vítr fouká přesně na ni. Zastavuji u stodoly u silnice a třinácti čtrnáctiletého chlapce se ptám, zda mluví anglicky. Zavrtění hlavy. Tak mu vysvětluji rukama nohama, že mám v autě malý "flugcojk" a že bych rád u nich na louce létal, ale vrtí hlavou že nerozumí. Tak jsem ho vzal k autu, ukázal na Luňáka naházeného v autě a posuňky směrem k louce nad námi vysvětloval co chci. To už pochopil, usmál se a zabrblal něco ve smyslu "jasně".

Zaparkoval jsem za zatáčkou u Enzianhofu, nahodil na záda ruksak s oblečením, vodou, gumicukem a vysílačem a vydal se do strmého kopce nahoru na louku. Místo (1200 m n.m.) vypadá nádherně. Ani kamínek, louka několik set metrů široká s převýšením padesát až sedmdesát metrů nad silnicí, bez drátů a bez ohradníků. Jen v rozích pode mnou jsou domy.

Louka vypadá jako buben doskočiště skokanského můstku. Nahoře pod lesem povlovná a potom se láme plynule do sešupu k silnici. Fouká proměnlivý vítr 5 - 7 m/s proti stráni. Sestavuji Luňáka, kontroluji výchylky a nastavení vysílače. Gumicuk je natažený raz dva. Startuji bez problémů proti větru, ale ve chvíli, kdy se Luňák odpoutává v úrovni mých očí od gumy, vítr vadne jako když otočíš vypínačem a já stačím taktak udělat 270-ku zatáčku šikmo proti svahu a o dvacet metrů níž přistát. Let trval vteřiny.

Zatím, co do této chvíle stále foukalo, teď jako by termika na bocích údolí vítr tišila. Čekám tedy na vítr. Za deset minut se vítr zase zvedá. Natahuji gumicuk a startuji šikmo doprava, protože i vítr jde trochu zprava. Nad pravým okrajem louky nabírám asi deset metrů převýšení nad startem, ale během široké zatáčky zpátky nad louku výšku docela rychle ztrácím. Na to, že fouká pěkně přes celou šířku louky mě to moc neuchvátilo. Čekal jsem, jak si tu budu prolétávat kolem nosu a teď musím rychle zpátky na pravou stranu louky a trpělivě vykružovat výšku z nějakých pěti metrů nad stromy. Vyškrábu se tak padesát metrů nad sebe, ale jakmile opustím místo, kde to nosí, padám jako kámen dolů. Na nějaký průlet ani pomyšlení. Po pěti minutách se náhle bez varování otáčí směr větru o 90 stupňů. Začínám zrácet výšku a mám vůbec problém udržet dopřednou rychlost. Rychle se po větru vracím nad svoji louku a když se chci otočit proti větru a sednout nahoře na pahrbku louky, dostávám se až za tento pahrbek a náhle je Luňák zase čtyři metry nad zemí. Bez rychlosti sklouzávám po křídle k zemi.

domek pana domácího

Rána, kabina odletěla od trupu dva metry daleko. První kontakt se zemí byl pravým křídlem a po dopadu se zaprášilo od ocasu. Když jsem přizvedl zadek trupu, šklebí se na mě roztržená skořepina trupu. Trup je u "botky" prasklý a rozlepený ve švu. U kabiny se utrhla packa, do které zajíždí zadní západka. Vteřiňák vyřešil oboje.

Situace mě trochu vyděsila. V této výšce je běžný střih větru a ve všech materiálech o létání na padácích zde v údolí varují před "föhnem" vanoucím od jihu. A fén tu fouká už týden! Že ale budu mít takové problémy i s modelem mě nenapadlo. Třetí start je to podobné. Odlet od svahu, chvilku stoupání a potom najednou padák. Zase jen rychlá otočka proti svahu a sednout. Tentokrát to stíhám lépe a sedám dokonce kousek nad sebou. Vítr nakonec utichá prakticky úplně. Jsem tu dvě hodiny a letěl jse dohromady šest minut!

Že jsou podmínky nic moc je poznat i podle toho, že nikde nevidím paraglajdy. Sedím na louce, slunce neuvěřitelně praží a já vyhlížím mraky, které by slunce alespoň na chvilku zastínily. Ale všechny se cestou přes údolí ke mně rozplynou.

Když začne foukat, jsou to maximálně dva metry a za dvě tři minuty je zase absolutní klid. Nezbývá než čekat. Moji poslední nadějí je večerní údolní proudění, které pozorujeme každý den mezi pátou a šestou. Vždycky se zvedne dost prudký vítr a desítky minut protahuje údolím. Půl páté - bezvětří. Říkám si: Počkám do páté a když nezačne foukat, balím a jedu domů.

Zpoza horizontu se vynořil pán a jde po louce k velkému červenému šroubováku, kterým mám připíchnutý jeden konec gumicuku. Jdu mu naproti. Pán je v důchodovém věku. Snažím se mu "německy" vysvětlit, proč tam ten šroubovák je: "To je gumicik". (gummi zug - to musí pochopit) Pán ale nechápe nic, zejména když mu vykládám něco o startování letadla. Až po chvíli mi došlo, že nemůže vidět model za ohybem svahu. Vedu ho tedy výš a jak pán vidí model, je mu vše jasné. Ptá se, odkud jsem a vypráví mi, že je vlastníkem těch luk i domu dole, ale že vše pronajímá a sám se ženou jezdí "na chatu" do domku nahoře na louce pod lesem. To jsem si myslel, že je seník :-) Pán mi přeje pěkné polétání o nechává mě na louce samotného.

V pět - bezvětří. Přidávám si čtvrthodinu. Vypil jsem už všechnu vodu a slunce mi leze na mozek. Čtvrt na šest a nic.

Když už skládám věci do ruksaku, začíná pofukovat. V půl šesté už fouká přes pět metrů! Koukám dolů z kopce a i tam vidím mrskat se větvičky a les za mnou začíná šumět.

Startuji. Snadno nabírám výšku a zkouším létat dál nalevo a dál napravo. Všude je to bez problémů, ale jenom ve větší výšce. Když natlačím Luňáka nad sebe, prolétávám velmi silnými klesáky. Vyšku nabírám zase nad pravým okrajem louky a nezbývá mi tedy, než vozit se sto stopadesát metrů vysoko.

Po čtvrthodině mě silně bolí za krkem. Létám si prakticky nad hlavou. Ale tak dlouho jsem čekal na vítr, že nepřipadá v úvahu sedat. Jediné, co je na tomto létání zajímavé, je osvětlení Luňáka sluncem, které je už nízko nad obzorem. Jinak je to trochu nuda.

Po půlhodině vítr vadne a já během chvilky přicházím o sto metrů výšky. Poučen z předchozích přistání nasazuji z velké výšky na přistání s plně vytaženými klapkami. Ty musím asi v deseti metrech zavřít, abych v menší výšce i při strmém sestupu udržel rychlost, a otevřít je až těsně nad zemí. Sedám v pořádku do mírného protisvahu nad sebou. Jak se Luňák zastavil, cítím mírný vítr z kopce dolů. Aha! Proto to tak padalo.

Vítr ustal. Balím. Jsem vysušený jako treska. Dole na parkovišti u chaty odchytávám starší manželský pár a nechávám se vyfotit. Pánovi musím na oplátku dlouze vysvětlovat, jak to, že jsem tak dlouho létal, když neslyšel motor. V autě jsem naštěstí měl další zásobu vody, tak jsem to vysvětlování přežil. Škoda, že si nemohu dát naproti v chatě pivo.

(zveřejněno na stránce Na svah do Rakouska)