Letiště Pisa San Giusto LIRP z druhé strany

Po návštěvě Pisy navrhuji cestu domů oklikou. Chci najít v polích jižně od letiště místo, kde by se dalo letiště v Pise dobře pozorovat. Letadla totiž přistávají na dráhu 04R a startují z dráhy 22L (aby nepřelétávaly město) a tak je tento konec pro pozorování zajímavější.

Zadávám tedy navigátorům cíl. Při pohledu ne teploměr, který ukazuje 33 ve stínu, se předem rodině omlouvá za to, že je v tom vedru táhnu někam do polí.

Jedeme z Pisy na jih po silnici SS1. Po levé straně necháváme vojenskou leteckou základnu a na nejbližší odbočce sjíždíme doleva po můstku přes železniční trať na úzkou okresku mezi poli vedoucí poli někam do nedohledna východním směrem. Ujedeme po ní asi kilometr, možná dva. Tuším, že jsme někde v ose drah. Vidět však nic není, protože kraj je tady absolutní placka (před Římany tady byly bažiny). Jako na zavolanou vidím odbočku doleva a asi po půlkilometru můstek přes železnici. Z toho bychom se mohli rozhlédnout. Odbočuji na úzkou cestu a mezi obilnými lány mířím směrem k můstku. Není jasné, zda tam vůbec cesta vede. Nakonec dojedeme až k němu. Vyjíždím asi šest nebo sedm metrů nahoru a najednou máme letiště před sebou jako na dlani!

Auto nechávám dole pod kopečkem. Zrovna když sjíždím dolů, vyjíždí nahoru fiatka. Za můstkem je totiž schovaná malá zemědělská usedlost. Ve zpětném zrcátku vidím, jak auto mizí za horizontem, ale za chvilku se dědek dívá zpoza roští na mostě, co tam děláme.

My se ale věnujeme pozorování letiště. Slunce opravdu praží a tak je to docela očistec. Na levé straně stojí vyrovnané řady vojenských C-130 Hercules. Uhlopříčně naproti nám jsou stání civilního letiště, ale tam nedohlédneme přes tetelící se vzduch. Jsme na místě jen asi 10 minut a už syn hlásí: "Už jedou". Skutečně je v dáli vidět, jak se po manipulační silnici podél plotu letiště blíží vojenské auto. Nechává mě to klidným, protože dole po námi je zamčená brána a pochybuji, že ji kvůli nám budou otvírat. Auto zastaví, vojáci nás chvilku pozorují a potom odjíždí.

My zatím čekáme (dlouho) nějaké letadlo. Žár slunce je opravdu nesnesitelný a tak se schováváme v troše stínu od větví keřů kolem mostu. Nakonec startuje jedno ATR a potom zase dlouho nic. Když už to vypadá na odjezd, slyšíme nad sebou Boeinga se ztaženými motory. Vybavuji si schéma přistání na letišti a je mi jasné, že ten tu bude přistávat. Boeing se skutečně někde 10 mil od nás nad mořem otáčí a jde na přistání.

Boeing skutečně sedá. Ale je bohužel na dlouho posledním letadlem.

To už i pro mě je vedro nesnesitelné a kapituluji. Jedem domů. Teším se, že si sem vyrazíme ve všední den, kdy létají vojáci s Herkulesy.

(zveřejněno na stránce )