Na chvilku na Boule

Počasí ukazuje 6 m/s jihozápad. Odpoledne si musím jít skočit s Foxíkem na Boule!

pohled na Boule přes plochu letiště

Za chvilku je tu Honza se svým ušatým větrůňkem. Jak mě viděl, vyrazil z hangáru pěšky přes letiště. Jsem rád, že tu nebudu sám. Fouká docela dost, ale krásně stejnoměrně a přímo na svah.

Honza má hlavně starost, abych si "odpojil motor", abychom měli stejné podmínky, abych nešvindloval motorem. Ale já se právě těším, jak budeme bojovat vedle sebe kdo "výš a dál", a tak mě ani nenapadne motor zapínat

Nejdříve se nemohu k Honzovi vyšplhat, jeho papírák je dvakrát tak vysoko. Pak ale přichází bublina a nás to začíná zvedat. Ve sto metrech už je Honzovo letadlo daleho před svahem malé, já pokračuji stále vzhůru a dopředu. Za chvilku mám odhadem 300 metrů a model stále leze. Už i Fox je jen malinké letadýlko v modrém mezi mraky. 400 metrů, možná víc a daleko vepředi. Když zalétávám pod mrak, v šedivém se model ztrácí. Zkouším odletět dozadu po větru, zda tam model nezačne klesat, ale nosí to všude. Nasazuji do opatrné spirály. Fox se nepříjemně rozjíždí, i na tu dálku vidím, jak se křídla ohýbají dolů. Rychlost se špatně odhaduje, nerad bych Foxe v té výšce rozlámal. Jdu na to tedy jinak. Obracím Foxe na záda a zkouším vývrtku na zádech. A on skutečně vrtá a hlavně drží si stálou rychlost a klesá.

Létám u svahu, občas se ve stoupácích daleko před kopcem nechám vyvézt nahoru. Vítr zesiluje. Honza mě opouští a já si dál užívám. Není vedro, není zima, je vidět daleko do kraje. Ideální povětří.

V jednu chvíli vítr úplně ustává, model se rychle propadá pod hranu a mám co dělat vůbec ho u kopce otočit. Je to takový ten stav, kdy vykřikujeme: "Není vzduch!" Už jsem těsně nad loukou dole pod kopcem a šmátrám po pojistce motoru, abych se zachránil krátkým zavrčením, když tu náhle přichází pytel horkého vzduchu a model jakoby zdvižen neviditelnou lopatkou nabírá výšku. Ještě stále je skoro neřiditelný, neletí pořádně dopředu, ale stoupá. Už je o deset metrů výš a zase letí. Bublina mizí někde za mnou, vítr se zase rozfoukává a svah začíná nosit.

Druhý extrém je zesilující vítr. Je v jednu chvíli tak silný, že se ve stejné výšce udržím jen přesně nad hranou svahu. Jinde už takhle natlačený model nestačí svahové proudění udržet ve výšce. Je to ale taky zvláštní, stejně jako byla ta horká bublina. Vítr je totiž úplně homogení, bez poryvů a turbulencí. Trvá to asi minutu dvě a je to nezvyhlý zážitek.

Musím už jet. Sedám do trávy vedle auta, ještě naposledy se rozhlédnu po kraji a spěchám za povinnostmi.

(zveřejněno na stránce Létání)