Znovu na Goldeck

Znovu do Rakouska

Mám zase "volné" odpoledne a protože minule jsem vyrazil na kopec pozdě a tlačil mě čas, dnes si balím fidlátka hned po obědě a frčím k lanovce ve Spittalu, abych byl na kopci co nejdříve. Poslední lanovka dolů jede v pět a není dost dobře možné ji prošvihnout. Kdo někdy šel po svých 1500 metrů převýšení na nějaký kopec nahoru nebo z kopce dolů, ví o čem je řeč.

Už když kabinka lanovky stoupá poslední desítky metrů k horní stanici, je jasné, že je bezvětří. Vidím na několika místech fáborky, co si tu rozvěsili rogalisti a všechny visí dolů. Do kabinky lanovky se otevřeným okýnkem nahrnul vlhký vzduch. Slunce celý den praží, dole bylo přes třicet stupňů. Tady nahoře jsme nad základnami mraků ale podél svahů Goldecku stoupají mráčky a nad vrcholem se spojují v takovou pokličku - vlastně je to takový slunečník. Když vycházím z budovy lanovky, jsem ve stínu toho mraku, teplota dvaadvacet třiadvacet, opravdu nefouká a vzduch je vlhký jak v prádelně.

Protože na hlavním vrcholu s vysílačem a křížem se pohybuje hodně lidí, jdu na vedlejší vrchol. Jak stoupám po jeho úbočí, citím ve tváři slabý vánek. Je to ale opravdu jen takové dýchání do 1 m/s. Když jsem se vyškrábal nahoru, cítím že vánek je tu o malinko silnější, ale Siesta potřebuje alespoň tři čtyři metry. Mám ale několik hodin času a tak si klidně počkám na nějakou termickou bublinu nebo závan větru od ní.

Dávám eroplán dohromady a rozhlížím se kolem. Chmurky mraků stoupají sem k vrcholu opravdu ze všech stran. Snažím se odhadnou vzdálenost základny mraku nade mnou. Je to dvěstě nebo třista metrů? Opravdu se to nedá odhadnout. Jeho stín pobíhající po svazích okolo a mráčky plující okolo dávají vyniknout tomu ohromnému prostoru okolo mě. Jsem tady nahoře uprostřed toho prostoru, zvláštní pocit podtrhuje ještě zvláštní akustika, kdy v tom bezvětří slyším hovor lidí kilometr ode mne na cestě na protějším úbočí.

Chvilku se ještě kochám, ale potom si říkám, že když stoupají ty mraky okolo mě, že by mohl s nimi stoupat i model. Otáčím hlavu kolem dokola a vrhám model na stranu, kde jsem cítil do tváře slaboučký závan. Model chvíli klouže jak v ve večerním oleji a klesá pod moji úroveň, ale když nalétávám nad místo, kde se svah strmě láme do třistametrové díry pode mnou, začíná stoupat. Vzduch je krásně "hladký", stoupá to úplně všude ať letím kam chci. Mířím tedy k mráčku třista čtyřista metrů přede mnou, který se zrovna dostal na moji úroveň a prolétávám ho. Model nemizí úplně, mráček je průhledný a já lituji, že nemůžu ještě filmovat. Pohyb modelu mezi chmurkami, let ve formaci s havrany, to všechno mě okouzluje. A nejsem sám. Na kopec ke mě se vydrápala parta seniorů, posedali okolo mě a okouzleně sledovali moje létání. V tom tichu je navíc slyšet šum vzduchu okolo křídel i když model netlačím do vysoké rychlosti. Všichni šeptají a připadám si trochu jako v kostele.

Abych model předvedl zblízka nalétávám nad vrchol a s přebytkem rychlosti vrchol dvakrát obkroužím. Rychlost modelu opadla, ale model neklesá. Létám kroužky kolem vrcholu a jak se točím jako káča za modelem cítím, že to dýchá chvilku z jedné strany a chvilku z druhé strany. Natahuji tedy kroužky proti "větru" a točím model stále v menší a menší výšce. Připadá mi neuvěřitelné, že se bez větru udržím i když se točím ve dvou metrech v malém kruhu nad plochým vrcholem kopce. Vzpomněl jsem si, jak jsem před dvěma lety na tůře také v Alpách šlapal nahoru po ostrém hřebínku a vítr foukal tu zprava tu zleva, podobné mráčky jako tady nás občas zahalily do mlhy a já přemýšlel, jestli by se nad takovým hřebínkem dalo létat. A teď si tu v podobných podmínkách poletuji skoro hodinu!

Společnost mě opustila. Sedám, abych se napil. Díkybohu jsem tu po celou dobu pěkně ve stínu. Být na slunci, tak už mám připálený obličej.

Chvilku takhle blbnu, když přichází nenadálá pohroma. Z ničeho nic se na mě sesypal nějaký hmyz. Do vlasů, do očí, na ruce, pod tričko. Mravenci! Rojení mravenců! Než se mi podaří přistát už jsem pokousaný. Tohle znám z domova. Zkusím se přesunout kousek stranou. Ale jsou všude a život na vrcholu se stává nemožný.

Létám už hodinu a půl. Balím tedy ruksak, házím model do vzduchu a snažím se sestupovat po příkré cestě. Je to trochu o nohy a jde to pomalu. Naštěstí mohu poletovat tak, abych na model viděl a občas se mohl podívat pod nohy. Na široké cestě už si vyhračuji jako pán a bez problémů jsem došel až k lanovce. Opět se projevila moje "pidlovokost", když jsem si při výletu nad hlavní vrchol myslel, jak jsem od vysílače daleko a ukakázalo se, že jsem prolétl kousek od jeho červenobílého tubusu.

Stanice lanovky je na hraně svahu (asi 150 výškových metrů pod místema, kde jsem poletoval) a tady kupodivu fouká. Létám si tedy ještě tady asi 20 minut pro pobavení sobě a lidem, co tu čekají na lanovku. Není tady ale stín, na slunci je vedro a taky už mám hlad. Sedám do ruky, rozdělávám model a jedu domů

Jsem šťastný jako blecha. Byl to super zážitek. Nalétal jsem přes dvě hodiny čistého času za podmínek, které jsem v životě nezažil a asi hned tak nezažiju. Vracím se dolů. Když vycházím z dolní stanice lanovky, praští mě třiatřicetistupňové vedro.

(zveřejněno na stránce Znovu do Rakouska)