Volba modelu letadla

Když jsem předváděl simulátor laikům, tak každému se nejlépe létalo s třímetrovým obřím motorákem. Jak by také ne. Je dobře vidět i na dálku, dobře létá. Kam ho pošlete, tam letí. Rovně, bez potřeby korekcí. Třeba svisle vzhůru.

V reálu ale s největší pravděpodobností poletite s modelem mnohem mnohem menším, protože mnohem mnohem lacinějším. A takový model, pokud je dobře připraven, i v simulátoru při startu na trávě více utíká ze směru, více poskakuje, v dálce se špatně rozeznává jeho poloha. Chcete-li se připravit na létání s vaším modelem, musíte si tedy najít odpovídající model do simulátoru. Není to úplně snadné.

Nestačí najít vzhledově a velikostně podobný model. Ne všechny modely, které z internetu stáhnete, jsou odpovědně připravené a "odladěné". Chovají se potom nereálně. Začátečníkovi, který v reálu s takovým modelem nelétal, se bude těžko posuzovat, zda letové vlastnosti a chování modelu vůbec odpovídají realitě.

Pomoc najdete na modelářských fórech. Když se tam zeptáte a uvedete simulátor, který doma máte, a typ modelu, který chcete simulovat, tak se pravděpodobně dočkáte nějakého typu, jaký model stáhnout. Viz Modelářské diskuze - ČR.

Práce s vysílačem

Simulátory umožňují nastavovat parametry ovladače, kterým model v simulátoru řídíte. Nastavují se velikosti výchylek, smysl výchylek, citlivost kormidel a podobně. Pokud k simulátoru připojujete svůj vysílač, vysílač se kterým budete létat venku se skutečným modelem, měli byste se simulátorem pracovat stejně, jako kdyby to byl model.

Pokud tedy máte programovatelný vysílač, nastavujte všechno v něm, ne v simulátoru. A než se pustíte do nastavování, založte si ve vysílači další model. Model pojmenujte stejně, jako model s kterým létáte nebo se snažíte létat v reálu a který simulujete v simulátoru. Například "Beta" a přidejte rozlišení, že jde o model ze simulátoru, takže třeba "Beta SIM".

Velikost výchylek, reverzaci (obrácení smyslu výchylek), případné mixování provádějte ve vysílači. Naučíte se tak nastavovat svůj vysílač.

Metodika

Létání v simulátoru má svá specifika. Jedním z nich je, že když model rozbijete, tak za pár vteřin můžete startovat s "opraveným" modelem.

Vede to k tomu, že když zasednete k počítači, létáte třeba hodinu v kuse. I s tím občasným/častým rozbíjením modelů. V reálu to tak nefunguje. V reálu létáte jen co vám dovolí obsah nádrže nebo kapacita akumulátorů a také provoz ostatních modelů. Mezi lety doplňujete palivo, nabíjíte, diskutujete - prostě relaxujete. Na rozdíl od simulátoru.

Empiricky (pokusy sám na sobě) jsem došel k tomu, že je dobré omezit dobu letu na nějakou vhodnou dobu. Při nepřetržitém létání jsem se dopouštěl "zbytečných" chyb a výsledkem hodinového poletování v počítači byla frustrace z toho, kolikrát jsem se spletl a zasekl model do země.

Zvolil jsem si tedy dobu letu 4 minuty. V tomto čase je zahrnut i start a přistání. Dávám si v sérii 3 až 4 lety. Víc už je zbytečné - soustředění na let klesá.

Před každým letem si rozmyslím, co budu zkoušet. Mimo nácviku akrobacie je cílem i úspěšné přivedení modelu na zem.

Úspěšnost letů prudce narostla a s tím i moje spokojenost po takovém létání.