Podzimní setkání maket a polomaket větroňů na Rané - neděle

Ráno se ve stanu budím až po osmé. Spal jsem jako dudek. Hlášený mráz se nekonal, ale když odhrnuji plachtu stanu, vidím jen mlhu a v ní jen nejbližší objekty. Kluci už si vaří snídaně. Všichni navlečení. Všude je mokro. Koukám jak jsou někteří vybaveni - mají i holínky!

V půl desáté vypadá situace úplně stejně a ne dobře. Navíc máme informace, že jinde je sluníčko.

Až v půl jedenácté se mlha trochu zvedla. Kluci z Liberce prohání své závodní elektry nad plochou letiště, ale na vlekání to určitě není. Modely mizí ve výšce nějakých 150 metrů v mraku. Čekáme.

Na letiště se začínají trousit první diváci a vidí jen hloučky neholených chlapíků zabalených do bund.

Až po jedenácté začínáme připravovat letadla.

Počasí ale stále nic moc. Základna mraku je stále těsně nad vrcholem Rané. Větrný pytel se však začíná trochu mrskat a tak snad vítr tu pokličku odsud odežene. Kolem je opravdu sluníčko. Pod mraky vidíme v dálce krásně osvětlenou elektrárnu Prunéřov.

V poledne staví Tomáš Fiala svoji vlečnou na dráhu a první pokusní letci jdou nahoru.

Kupodivu to i pod tou mlžnou pokličkou i létá. Jako na objednávku se nad námi v mraku dělá díra a my vidíme modrou oblohu. V jednu už svítí sluníčko a létání se může rozjet naplno.

Jeden z létů Luňáka Václava Janka se stává docela dramatický. Po startu se někde v místech stojánky práškařských Čmeláků trhá lano. Není to moc vysoko a Václav volí zatáčku doleva od kopce. Točí přímo nad hangár a vypadá to, že Luňák nemůže celý areál letiště přeletět. Velký větroň ale krásně klouže. Nejen, že všechny budovy přeletí v dostatečné výšce, ale vyjde to ještě na zatáčku těsně nad zemí do protisměru.

Flígrům z místního letiště se líbí zvuky, jaké se linou ze sedmimetrového Luňáka, když dosedne a jede po zemi. Prý jsou navlas stejné, jako když sedne dospělý Luňák.

Když Petr Stejskal připravil na start svoji proudovou Fougu, přerušili jsme vleky, abychom si užili zvuk jeho turbíny.

Jak Rudly Helmera dnes mimo Luňáka Václava Janka vytáhne taky nového krásného velkého Vodákovic Blaníka (12 kg). Je to asi jeho druhý let.

Jinak létání probíhá rutinně. Je krásné podzimní počasí. Slunce, mírný větřík a nad letištěm se dá navázat do termiky. Kluci létají zase s GPS na palubě. Slyším pípání varionetru jak to točí přímo nad hangárem.

Fouká zase na kopec. Neklamným znamením, že to nosí jsou padáky, které se vyhouply nad obzor. Nikomu se ale už na svah nechce. Je to daleko a vysoko :-)

Využívám ochoty Tomáše Fialy stále vlekat a stavím se s Luňákem zas a znova do fronty. Zkouším zase filmovat z modelu a nějakou tu akrobacii. Nejvíc se líbí výkruty v průletu nad zemí a průlet na zádech. Když jsem nasadil na průlet na zádech a sestupoval dolů, slyšel jsem někoho za mnou jak přestal mluvit a když jsem Luňáka přetlačil do stoupání a otočil ho půlvýkrutem kabinou nahoru, tak jak úlevně vydechl. No pro mě to je taky napínavé.

Nakonec jsem se tak rozdováděl, že jsem při nešetrném přistání vzal s sebou drn. Kluci to hned komentovali - že se mi prý z toho blbnutí už zamotaly ruce na kniplech :-) No měli pravdu.

Někteří už mezitím odjeli. Mají to domů o dost dál než já. Ve čtyři končíme.

Balím. Z letiště odjíždím po páté. Cestou si užívám posledních slunečních paprsků.

Jsem spokojený. Byly to pěkné dva dny.