Konec Tilie

Počasí ponuré, přesto si dáváme na ráno schůzku nad Milešovem.

Je ještě šero, mraky tak dvě stě metrů nad námi, zima, ale od Řípu vane proti Středohoří slabounký vítr, tak to vypadá na takové mlžné svahové polétání nad horskou loukou. Já mám Tilii, Honza má Tilii. Ploužíme se nad loukou i stovky metrů od sebe, nad vlnami terénu točíme nuličky a tak trochu spolu závodíme, kdo později spustí motor. Vždycky po očku pozoruji, kde se Honza v prostoru nachází, pořád oba sledujeme i komentujeme počínání toho druhého, i když je letadlo toho druhého na úplně opačném konci toho obrovského prostoru před námi. Pak se rozhodnu vrátit se z hloubi prostoru zpátky před nás, letím pomaličku na hodně malém plynu zhruba ve výši očí po vrstevnici v širokánské zatáčce do průletu před sebou.

Když jsem doletěl před sebe, ozvala se rána a obě Tilie zaklesnuté do sebe spadly na zem. Honza přiletěl zdruhé strany! Křídla obou Tilií zbořená, to moje od náběžky až za pásnice hlavního nosníku, ocasní trubka rozhadrovaná ... letadlo do popelnice.

Moc jsme toho už nenamluvili. Ale příčina je jasná. Nedostatek komunikace. Celou dobu jsme to létání komentovali, chvíli před havárií jsme mluvit přestali. A to je chyba! Hlavně že to do každého hustím: Hlašte průlety! Hlašte změnu prostoru!

(zveřejněno na stránce Létání s Tilií)