Závodím!

Sobota ráno - zvoní budík! Vstávat a balit na První srovnávací soutěž socialistických zemí RCEV, soutěž elektrovětroňů "stopalcovek", kterou kluci na Apríla pořádají v Modelparku Suché. Mám to kousek, i tak ale musím zabalit pečlivě, abych nepřijel na letiště bez nějaké důležité součásti.

Kluci mě lákali k účasti jako kdyby to byla nějaká náborová akce, ale na brífinku vidím samé ostřílené kozáky. Ale přijel jsem si to s Tilií zkusit a jediná moje ambice je nebýt úplně poslední. Čistá modrá obloha, předpověď říká, že bude na tuto roční dobu mimořádně teplo. Ruda Rada a Jarda Imiolek, kteří se budou starat o průběh soutěže, jsou vybaveni softvérem, časomírou, rozhlasem, na ploše vidím vyznačena startoviště. Na brífinku se dozvídám, že si budeme měřit časy sami. Ha, a já nemám stopky!

Koukám na vyvěšený rozpis. Je v něm rozlosování na 7 kol, v každém kole poletí 4 skupiny po 7 - na 7 startovištích, to je tedy program minimálně na 7 hodin! V prvním kole jsem až v poslední skupině, budu tak mít možnost podívat se, jak to chodí. Všechno se řídí rozhlasem, ženský hlas hlásí každou minutu desetiminutového pracovního času a poslední minutu, kdy musí všichni stihnout sednout, aby neměli za celý let nulu, hlásí dokonce po vteřinách.

První let mi připadá hrozný. Na startu je docela těsno, když vyletí všech sedm modelů najednou z řady lidí vedle mě, je ve vzduchu docela plno letadel. To ale problém není. Problém je plechové nebe a slunce přímo ve směru vzletu. Vypínám motor ve chvíli, kdy se mi model na obloze ztratil, vypadávám z oblohy v přemetech. Rychle se uklidňuji a dokud mám výšku, letím směrem k návětrné hraně letiště, kde chci počkat na nějakou bublinu. Chytám se asi po třech minutách a v nějakých sto metrech se držím další tři minuty. Přistávám úspěšně na střed. Na první let to dopadlo dobře!

Další dva lety už jsem nalétal maximum. Už jsem létal v klidu, jen jsem zápasil s viditelností modelu, se sluncem, přes které jsem musel občas přeletět. Pořešily to sluneční brýle. Na letišti se objevuje Jarda a hlásí mi, že se posouvám v poli závodníku dopředu. Až teď si všímám, že kluci po každém kole vyvěšují průběžné výsledky. A skutečně, jsem tam třináctý, potom dvanáctý a už osmý! Do té doby jsem žil tím, neudělat si ostudu, ale když vidím výsledky prvních kol, popadá mě soutěživost.

Až po třetím kole mi došlo, že bych měl taky myslet a létat takticky. Bylo to dané i přestávkou, kdy jsem měl čas zamyslet se nad průběhem mých letů. Na závěr letu jsem utrácel hodně výšky a tedy možná jsem nemusel stoupat na začátku do takové výšky. Až teď mi dochází, proč mi kluci při předávání zápisu výsledků mého letu říkají kosmonaut. Moje startovní výšky přes 200 metrů mi ubírají body! Do dalších kol jdu tedy se závazkem vypínat motor v menší výšce.

Zápasím taky s výbavou. Brejle! Vezmu si sluneční, nevidím na lísteček, nevidím výsledovku. Vezmu si s sebou dioptrické na čtení, nemám je ale potom kam dát! Musím si pořídit šňůrku na krk na brejle jako správnej dědek! To samé: nemám kam dát papírek pro zapisování měření. Ještě že mám hodného pana časoměřiče, který je v tomto směru dobře vybaven.

Dost se rozfoukalo, pozoruji jak někteří zápasí daleko po větru. I letadlo v lese vidím. Snažím se létat takticky, snažím se vypínat motor níže. Marně! Jak se snažím doletět na motor dopředu proti větru, vypínám zase ve výšce přes 200 metrů. Dvakrát sedám opravdu v poslední vteřině, posledních 15 sekund pracovního času kola běží opravdu strašlivě rychle. Poslední metry ke středu přistávacího kruhu jsou trochu schizofranické, dotahuji ty dva tři metry a přitom poslouchám hlas časomíry, zda to nebudu muset přibít k zemi kvůli času kus před středem. Přetažení času znamená nulu za celý let!

I když to má být "sranda" soutěž, skoro všichni okolo mě závodí! Hecování, taktické pokyny, tátové křičí na syny, všichni všechno sledují. Já dostávám sprďáka od Luďka Novotného, když se v jednom letu dvě minuty motám ve psí výšce (záznam ukázal 30 metrů) poštolkováním proti větru: "Měls točit! Vytočil bys to v pohodě a nalítal bys maximum! Měls točit a né se tam plácat!" Měl pravdu

Jako hendikep pociťuji, že nemám týmového kolegu. Poslouchám během letu, jak někomu vedle pomocník hlásí, kam se ostatní na obloze stěhují. Já si nemohu dovolit ovrátit zrak od svého letadla.

Když Ruda hlásí, že se bude létat opravdu sedm kol, někteří frfňají. Já toho mám plné kecky, protože místo toho, abych si občas sednul, běhám po ploše s foťákem. Taky sluníčko mi dává zabrat, nestihl jsem se ani namazat krémem. Ale soutěžení mě chytlo a tak si rád dávám ještě to poslední kolo. Až nakonec se mi daří vypnout motor pod 200 metry.

Končím s dobrým pocitem.

Takticky jsem přijel na závody totálně nepřipravený. Omluvou mi může být, že jsem měl sílu jít si v předchozích dnech akorát zalítat, na zkoušení přepočítávání výsledků na body a přemýšlení, co co znamená vypínat motor dřív, to jsem raději šel spát. Z práce jsem byl opravdu utahaný, v pátek jsem z Prahy z práce přijel totálně zmořený. Vítr, kteří ostatní hodnotili jako silnější, mi nevadil. Jen jsem si nebyl zpočátku jist, kam až se můžu pustit po větru a jak dlouho se budu vracet proti větru zpět. Hodně se ale dalo vykoukat pozorováním ostatních. Cesta k lepšímu výsledku je asi v agresivnějším pojetí taktiky. Z menší výšky, nebát se po větru, nebát se točit v malé výšce ve větší vzdálenosti od sebe.

Co byla úplně neznámá, byl běh času. Hodně mi pomohlo, že jsem sledoval lety ostatních a koukal, v jakém čase začínají utrácet výšku, v jakém čase nalétávají do směru přistání. Vteřiny na konci pracovního času běží opravdu rychle, těch posledních patnáct zvláště, a trefit se na střed přistávacího kruhu a stihnout to, než odhouká konec kola, to je fofr.

Domů jsem jel spokojený. Jestli takhle probíhají závody, bylo by zajímavé to zkusit zase. Klukům se to povedlo!

Doma jsem v zrcadle viděl dobře spařené prase, sluničko se na mě opravdu podepsalo. Utahaný jsem ještě dokázal připravit fotky:

Zde jsou: F O T O G A L E R I E

(zveřejněno na stránce Létání s Tilií)