Podvečerní létání? Ne!

Na večer mám domluveno s Martinem polétání na Srbické louce. Martin s F3Káčkem, já se Siestou. Házení s otočkou je zatím pro mě tabu.

V pět mi v bytě žena předává klíčky od auta, v pět pět vyjíždím z parkoviště směr průmyslová zóna Srbice. Za dalších deset minut už Siesta stoupá k nebi k prvnímu letu. Martin už taky jede.

Tentokrát mám přijímač pro vario a tak se mi daří využívat i slabé stoupáčky, která bych při létání jen podle oka bez povšimnutí proletěl. I ve slabých podmínká se mi daří držet výšku. Moje radost z podvečerního oleje ale netrvá dlouho. Ocelově šedá deka nad horami se začíná rozlévat nad kraj. Za chvilku mizí slunce a tričko mi přestává stačit. Za další chvilku začínají padat z modré oblohy drobné kapky. To už je hranice šedé masy prakticky nade mnou. Pajdám dolů k autu. Sedám do ruky za regulérního deště.

Zrovna přijíždí Martin a diví se, co to my Tepličáci máme za počasí. Že oni v Ústí mají slunce. Nenapadne nás jiná blbost, než že sedneme do auta a pojedeme k Ústí. Než tam déšť dorazí, tak si zalétáme. Jedeme do Úžína.

Prakticky ihned, co hodíme letadla do vzduchu, začíná krápat. Dává se do deště. Deka nad námi je úplně černá a jen v dáli na západě je vidět sluneční světlo. Říkám, že to za chvilku přijde sem, Martin, že to bude trvat hodinu. Pravdu měl Martin. Hodinu jsme strávili v autě a venku lilo jak z konve.

Z auta vylézáme až v půl osmé. Louka je promočená. Teplota spadla o více než 10 stupňů. Termika veškerá žádná. Chvilku se snažím ulovit nějaký stoupák, ale opravdu nikde nic. Létám si tedy kolem hlavy jen tak pro radost a Martin fotí.

Když jsem Martina ťuknul při průletu výškovkou do kšiltovky, bylo jasné, že už je načase jít domů! Do auta lezu celý promáčený a zmrzlý. Teploměr ukazuje 10 stupňů.

záznam posledního letu: marná stoupání, na závěr poletování nad zemí

(zveřejněno na stránce Létání se Siestou)