Mrtvý u řídící páky (2)

Na letišti v Cheyenne mezitím vyhlásili poplach. Policie a hasiči se sjížděli v rychlém tempu. Ozvaly se poplašné sirény. Současně startovala dvě soukromá letadla a jeden vrtulník, aby vypátraly Cessnu a ukázaly jí cestu k letišti. Vedoucí letištní kontroly varoval především všechna letadla v okolí před nebezpečnou Cessnou a pak se pokusil o spojení přímo s ní. "79 X-ray, voláme 79 X-ray, tady je kontrolní věž Cheyenne. Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, čtyři, tři, dvě, jedna, Cheyenne. Voláme 79 X-ray. 79 X-ray, jak nás slyšíte?" Nepřišla žádná odpověď. Po několika minutách se však ozval pilot vrtulníku, který hlásil, že Cessnu spatřil. V kontrolní věži si oddechli úlevou. Za malou chvíli se však jeho hlas ozval znovu. Ukázalo se, že domnělá Cessna byla ve skutečnosti jedno ze záchranných letadel. Znovu tedy poplašné volání: "79 X-ray, Cessna, slyšíte nás? Jedna, dvě, tři, . . . "

Ale letadlo se třemi inženýry na palubě zůstávala němé ... Na palubě Cessny došlo mezitím k určité konsolidaci poměrů a k částečnému uvolnění. Peterson řídí letadlo celkem úspěšně. Dodržuje výšku i rychlost a připadá si téměř jako ve vlastním autě. Pokud však jde o navigaci, dávají hlavy dohromady všichni tři. Zatím je spolehlivě vede dálnice číslo třicet; s její pomocí chtějí doletět až k letišti. Jediná okolnost působí všem třem stále velkou starost: nedaří se jim navázat spojení s kontrolní věží v Cheyenne. Odtud totiž očekávají tu nejpotřebnější radu: jak dostat letadlo šťastně na pevnou zem! Konečně v okamžiku když doráží na letiště rozhlasový vůz Bridge Company, zasahuje zkušený pilot, který radí, jak obsluhovat dosud tak neposlušnou Cessnu. Jenomže - cesta těchto dobrých pokynů je příliš zdlouhavá. Z kontrolní věže k rozhlasovému vozu, odtud na staveniště "Berta 6", a odtud teprve ke třem nedobrovolným pilotům. Tímto způsobem se však dozvěděli, že mají zatočit malým knoflíkem uprostřed palubní desky a v kabině Cessny to začalo chraptět: " . . . osm, devět, deset. Zde Cheenne, kontrolní věž. Voláme 79 X-ray. Slyšíte nás?" Ještě chvilku trvalo než se všechno uspořádalo a vyladilo, ale spojení konečně fungovalo naprosto nezávadně. Peterson začal naléhat: "Jsme právě na kraji města. Poraďte, co máme dělat dál?" Zůstaňte na frekvenci a počkejte chvíli. Udržujte směr výšku a rychlost!" "Haló, Cheyenne, pustím se přes letiště, abych to dostal do oka!" ozvala se opětně Cessna. Když se kontrolní věž zmohla na pouhé potvrzení že rozumněli, začal už být Peterson nervózní: "Hej, to tam nemáte nějakého chlapíka, který by nám řekl, co s tím máme dělat, abychom to dostali bez úrazu na zem?" Z kontrolní věže už mezitím mohli pozorovat Cessnu dalekohledy. Blížila se k letišti z východní strany ve výšce asi dva tisíce metrů. Po krátké poradě vzal celou záležitost do rukou Lou Domenico, jednačtyřicetiletý učitel létání, bývalý instruktor stíhačů. __ "Haló, 79 X-ray. Od teďka žádné strachy, vezmeme to pořádně do ruky. Jsem pilot-učitel. Přivedu vás bezpečně na zem a bude to docela snadné. Rozumíte mi?" Z palubního reproduktoru Cessny zazněl nový, energický a uklidňující hlas, který znamenal naději. Ano, bude to snadné! Peterson si pospíšil s ujištěním, že rozumí a žádal o další instrukce. Lou Domenico měl skutečně jasnou představu o úkolu, kterého se tak energicky ujal. Nejdříve poslal Cessnu znovu až na okraj města, odkud ji chtěl navést z výšky dva tisíce metrů na přistávací dráhu číslo dvacet šest. Z této vzdálenosti a výšky to mělo přesně vyjít. "Haló, 79 X-ray, jak zkušeny je pilot, myslím tedy muž který řídí letadlo?" "Několikrát jsem už s tímto letadlem letěl, ale vždycky jen jako cestující. Nikdy mě řízení letadla nijak zvlášť nezajímalo." "No to tedy létáte až příliš dobře. Jak dlouho už jste ve vzduchu?" "Asi tak jeden a půl hodiny." Tato odpověď uklidnila všechny v řídící věži; znamenala nepřímou informaci o tom, že Cessna má dostatek benzínu ještě alespoň na hodinu letu. "Haló, kontrolní věž, měli byste se postarat o sanitku pro okamžitý převoz pilota do nemocnice. Nevíme totiž vůbec co s ním je. Je strašlivě bledý!" "Všechno je v pořádku, máme zde celou záchrannou četu. Ale to vás nemusí zneklidňovat, to jsou obvyklá opatření. Dostanu vás dolů bez úrazu." "My v to taky doufáme!"

V kontrolní věži se mezitím rozvinula vzrušená diskuse samozřejmě s vypnutým mikrofonem, je-li Domenicovo rozhodnutí nechat přistávat Cessnu s větrem v zádech zcela správné. Domenico však zůstává naprosto klidný a ve svém rozhodnutí neoblomný. Vítr je poměrně slabý a změna směru náletu by byla pro nedobrovolné piloty dost složitá. Tak se mezi ním a Cessnou rozvine opět celkem věcný rozhovor. Jenom v okamžiku, kdy se ptá Peterson, má-li použít přistávacích klapek, zazní Domenicův hlas trochu ostřeji: "Ani nápad! Neopovažujte se na cokoli sáhnout o čem jsme nemluvili! Budete dělat jen to, co vám řeknu! Rozuměl jste?" Domenico nechce totiž Petersona zatěžovat věcmi, které by mohly rozptýlit jeho pozornost při sledování rychlosti a udržování správného směru. Podle jeho názoru je přistávací plocha dostatečně dlouhá, aby se na ni posadila Cessna nejen s větrem v zádech, ale i při trochu větší rychlosti než obvykle. V dálce je možné shlédnout blížící se Cessnu. Je to jediné letadlo široko daleko ve vzduchu. Všechny ostatní stroje se drží v uctivé vzdálenosti od letiště. Vyvrcholení dramatu se blíží dvousetkilometrovou rychlostí. , "Haló X-ray, držte přesně takovou rychlost, jakou máte, neměňte ji!"

"Rozsvítili jste ta světla na přistávací dráze kvůli nám? To je prima! Nalétávám přesně do jejich středu." "Dobře. Pokračujte touto rychlosti a držte letadlo tak, abyste viděl začátek rozjezdové dráhy stále na stejném místě. Nesmí vám utíkat vzhůru, ani dolů, rozuměl jste? Na začátku dráhy musíte být v malé výšce. Dbejte ale na to, abyste přitom nezrychlil!" "Říkáte začátek dráhy, myslíte ten konec, který je k nám blíže?" "Ano. Potlačte teď nos letadla tak, abyste nalétl přesně práh dráhy." "Dobře, rozumím, ale neletí to teď trochu moc rychle?" "Nedělejte si starosti. Kolik máte na rychloměru?" Nepřišla však žádná odpověď, nebyl na ni čas. Všichni tři pečlivě dotáhli upínací pásy a nasadili si ochranné přilby, které sebou nosili vždycky při svých inspekčních cestách na stavbu. Dva cestující vzadu nemohli už teď "pilotovi" Petersonovi nijak pomoci. Konečná fáze bude výlučně jeho záležitostí. Z reproduktoru zaznívaly v krátkých intervalech jen stručné poslední pokyny instruktora Domenica. "Ted úplně stáhněte plynovou páku . . . Jemně řízení k sobě . . . Jemně, ne tak prudce, trochu potlačte, ne, tolik ne, teď nechte stroj běžet až se dostanete na zem . ... Dobře, přesně tak! To bylo okej!" V kontrolní věži zadrželi všichni dech. Všem se zdálo, že Cessna jde na přistáni příliš rychle. Jak to všechno dopadne? Letadlo se nezadržitelně blížilo k zemi - a konečně narazil jeho podvozek tvrdě o beton dráhy. Stroj ještě jednou vyskočil do vzduchu. Byl to surový a tvrdý náraz - ubohá Cessna vyskočila nejméně do výšky pěti metrů. V tom okamžiku praskla jedna z pneumatik. Cessna sebou zmítá ze strany na stranu, zoufale však drží přímý směr. Dalekohledem lze poznat, že se vrtule zastavila je celá zkroucená. Zřejmě narazila o zem. Konečně se letadla zastavilo . . . Záchranná četa je na místě a zastavuje téměř současně s dobíhajícím letadlem. Jenže nemá koho zachraňovat. Ticho v kontrolní věži přerušil až Petersonův hlas. "Tak, to by bylo!"

O tři dny později se zase všichni sešli při pohřbu pilota van Keurena. Pro něho už nemohla přijít žádná pomoc včas. Byl při přistání postižen mozkovou mrtvicí a jeho smrt byla téměř okamžitá. O týden později nastupoval Lester Peterson do letadla jako pilotní žák ke svému prvnímu startu a jenom ho mrzelo, že jeho nedobrovolný samostatný let mu nemůže být započítán do nalétaných hodin . . . '

Volný překlad z časopisu Stern. Uveřejněno v časopisu Letectví & Kosmonautika v roce 1968.

(zveřejněno na stránce Příběhy)