Mrtvý u řídící páky (1)

Tři Američani, z nichž se ani jeden nevyznal v pilotáži, museli přistát s Cessnou 180 po náhlém úmrtí jejího pilota. Za svůj život mohou děkovat Lou Domenicovi z kontrolní věže letiště Cheyenne.

Americké firmě Bridge Company se podařilo získat od ministerstva obrany skutečně výnosnou zakázku, totiž vybudovat ve Wyomingu a Nebrasce celou síť raketových základen, na kterých chtělo americké letectvo umístit rakety Minuteman. Stavební práce však velmi spěchaly a firma Bridge Company musela nasadit nejmodernější . technické prostředky. Kromě celé řady dalších opatření podnikla i to, že si najala čtyřmístné jednomotorové letadlo Cessna 180 s poznávacími znaky N8679X, které mělo své mateřské letiště v Cheyenne, Wyoming. To byla obzvláště dobrá investice. Někdy absolvovala Cessna až třicet "skoků" po staveništích během jednoho dne. Tak tomu bylo i 28. ledna 1963, kdy se rozhodli inženýři Lester Laun a John Pawlack k inspekci staveniště "Berta 6". Leželo asi 80 km od Cheyenne, téměř na hranicích mezi Wyomingem a Nebraskou. Automobilem cesta trvala několik hodin, Cessna k tomu potřebovala přesně třicet minut.

Krátce před polednem oba inženýři ohlásili svůj úmysl svému představenému, projektantovi Lesteru Petersonovi. Ten se okamžitě rozhodl, že poletí s nimi. Všichni tedy odjeli autem na letiště, kde se setkali se šestapadesátiletým Ed van Keurenem, pilotem Cessny. První nastoupil do Cessny Lester Laun a usedl na levé zadní sedadlo. Pak se vtěsnal na své pilotní sedadlo obtloustlý Ed van Keuren, který vzhledem k svému zjevu připomínal kohokoli, jen ne pilota. Po něm nastoupil Pawlack na zadní sedadlo vpravo a konečně i Peterson na místo druhého pilota. Volantové řízení mu sice připomínalo automobil, ale množství přístrojů ho děsilo. Jinak mu naprosto nic neříkalo. Pro všechny tři se tyto denní lety na různá pracoviště staly téměř samozřejmostí, ale létat nedovedl žádny z nich.

Po obvyklé radiofonické korespondenci mezi pilotem a kontrolní věží zarolovala Cessna na rozjezdovou dráhu a asi ve 13.45 také odstartovala doprovázena chraplavým hlasem palubního ampliónu, z něhož se jen řinuly rady pro "79 X - ray", což byl volací znak Cessny 180. Počasí bylo přímo nádherné, vítr byl slabý, a dohlednost výborná. Podle Petersonova přání zalétl pilot nejprve na staveniště A1, několikrát je oblétl ve výšce asi sto metrů, aby inženýři získali přehled o stavu stavebních prací. Teprve potom zamířil na staveniště "ation;Berta 6"ation;, vzdálené asi šest až sedm minut letu. Po pěti minutách zapnul pilot van Keuren rádio pod rozvodnou deskou, vyladěné na stejnou vlnu na které pracovala ústředna stavební firmy. "Volá 79 X-ray. Kde máme přistát?" "Můžete si dnes dokonce vybrat" zněla odpověď, "sedejte buď na pískové dráze nebo vedle pšeničného pole." Keurenovo "Oukej" bylo to poslední, co od něho inženýři uslyšeli. Byla to poslední slova v jeho životě. "Pak jsme už zahlédli staveniště," líčil tyto události později Lester Peterson, "viděli jsme velké žluté stavební stroje a dokonce jsme rozeznávali i dělníky v ochranných přílbách. Ed postavil Cessnu na křídlo, zakroužil přímo nad staveništěm a zamířil k západu. Připadalo mi, nějak zbytečně daleko. Ale nic jsem neříkal, pilotem byl přece on." John Pawlack vypovídal: "Pak jsme se stočili zpátky ke staveništi. Všechno se , zdálo byt v naprostém pořádku, zcela normální. Jen mi připadalo, že motor jde nějak hlasitěji. Byli jsme ve výšce třiceti metrů a asi dva kilometry od staveniště. Pak mi najednou prolétlo hlavou, hrome, ty ploty pod námi nějak rychle ubíhají! Byl jsem na tomto staveništi totiž už mnohokrát předtím a ještě nikdy jsme nepřistával takovou rychlostí. To jsem dovedl jasně rozpoznat." Peterson mezitím nabyl jistoty, že něco nesouhlasí : "Nalétávali jsme právě na pšeničné pole. To bylo ještě dost daleko od staveniště, které se nám najednou ztratilo z dohledu za menší terénní vlnou. Letěli jsme už jen výšce nějakých šesti nebo osmi metrů nad zemí. A stále taková rychlost . . . "

Teprve teď poznali všichni tři, co se stalo. Pilot Ed van Keuren seděl celý podivně zhroucený. Levým ramenem se opíral o okno a hlavu měl schýlenou nad volantem. Obě ruce měl stále ještě na řízení, ale zůstával bez jediného pohybu. Vypadalo to, jakoby náhle usnul, právě při přistávacím manévru nad nevyhovujícím terénem a nadto při nezvykle velké rychlosti. K nárazu o zem muselo dojít každou vteřinou. Lester Laun, sedící na zadním sedadle vlevo, se vzpamatoval první. Naklonil se tak daleko dopředu, jak mu to jen dovolovaly upínací pásy a uchopil pilota za ramena a zacloumal jím. "Proboha, Ede!" V tom okamžiku se pilotovy ruce smekly z řízení a všichni pochopili, že pilot nejeví známky života. První se vzpamatoval Peterson, instinktivně uchopil volant druhého řízení Cessny a prudce přitáhl.

"To bylo jediné, co jsem znal z pilotáže. Přitáhnout volant řízení směrem k sobě znamená stoupat. Ale to už na mne také kamarádi volali zezadu táhnout, přitáhnout!" vypovídal později Peterson. "A pak jsme už zase najednou viděli před sebou modrou oblohu. Cessna vystřelila prudce vzhůru. Byla to vysloveně pudová reakce. Chyběl snad jeden jediný metr, ale právě o ten jsme se protáhli nad terénní vlnou. Pak jsme přišli na to, že letíme na plny plyn. Uvolnil jsem upínací pásy Eda van Keurena, abych se dostal k plynové páce a trochu jsem ji posunul zpět. Motor okamžitě zareagoval takovým přátelským tónem, že jsme si na chvíli oddychli. Cessna také zřetelně zpomalila."

"To bylo jediné, co jsem znal z pilotáže. Přitáhnout volant řízení směrem k sobě znamená stoupat. Ale to už na mne také kamarádi volali zezadu táhnout, přitáhnout!" vypovídal později Peterson. "A pak jsme už zase najednou viděli před sebou modrou oblohu. Cessna vystřelila prudce vzhůru. Byla to vysloveně pudová reakce. Chyběl snad jeden jediný metr, ale právě o ten jsme se protáhli nad terénní vlnou. Pak jsme přišli na to, že letíme na plny plyn. Uvolnil jsem upínací pásy Eda van Keurena, abych se dostal k plynové páce a trochu jsem ji posunul zpět. Motor okamžitě zareagoval takovým přátelským tónem, že jsme si na chvíli oddychli. Cessna také zřetelně zpomalila."

Všichni tři věděli, že čím výše se dostanou, tím to pro ně bude bezpečnější. "Už skutečně nevím, jak dlouho to trvalo, než se Laun vůbec odvážil promluvit na našeho nového pilota," vyprávěl Pawlack. "Chtěl jej přimět k tomu, aby už přestal stoupat a aby letadlo trochu přitlačil. Peterson se pokusil o přímý let v horizontu a teď to začalo. Letěli jsme ve vlnovkách, stále nahoru, dolů, ale ani chvíli rovně. Jak dlouho to trvalo? Skutečně už nevím. Minutu? Pět? Nikdo z nás nemluvil. Dnes se mi zdá, že trvalo celou věčnost než to Peterson trochu zvládl a my jsme zase seděli v letadle rovně." Asi ve výšce dva tisíce metrů se tři cestující Cessny natolik vzpamatovali, že mohli svou nezáviděníhodnou situaci prodiskutovat. Nikdo z nich ještě nikdy neřídil letadlo. Jako technici věděli něco o vztlaku, úhlu náběhu a o pevnosti materiálu, ale to bylo všechno. Byli schopni přečíst údaje některých palubních přístrojů jako otáčkoměru, výškoměru a rychloměru. To však dohromady nic neznamenalo. Všichni tři přitom dobře věděli, že všechno beznadějně skončí až dojde benzín a to bude nejpozději za hodinu, možná za dvě, to bylo jasné.

Pokusili se tedy znovu a probuzení pilota. Nepomáhaly však ani domluvy ani žádné oživovací pokusy. První zhodnotil situaci Peterson, když prohlásil, že se s tím nedá nic dělat a že tu zatracenou věc budou muset posadit na zem sami. Pokusili se bezvládného Eda van Keurena přemístit na zadní sedadlo, ale bez úspěchu, kabina byla příliš těsná. Bylo jasné, že se o přistání musí pokusit jedině Peterson. Shodli se také na tom, že jejich letová rychlost je poměrně nízká a že by ji měli zvýšit, tak tedy přidali plyn. Teprve potom se soustředili na pokusy, jak navázat kontakt s ostatním světem. Neměli ani ponětí o tom, jak funguje palubní rádio. Věděli však, jak dosáhnout radiofonického spojení se staveništěm pomocí malého přístroje, který byl do Cessny namontován dodatečně na přání firmy Bridge Campany. To jim zachránilo život. Teprve asi deset minut po přerušeném pokusu o přistání našel Peterson, pilot bez oprávnění a také bez nejmenších zkušeností, odvahu pustit jednou rukou volant řízení a uchopit mikrofon pomocného radiopřístroje. Mezinárodní volání o pomoc na vlnách éteru znal z literatury a svou vědomost hned uplatnil: "Mayday, Mayday, Mayday! Hovoří 79 X-ray, Mayday, Mayday, Maydayl Zde 79 X-ray. Slyšíte nás?". Chvíli napjatě čekali. Odpověď však nepřišla žádná. Situace se zdála skutečně kritická. Náhle si všiml jeden z kolegů sedících vzadu, oba totiž pozorovali každý "pilotův" pohyb s největším soustředěním, že palubní reproduktor je ztišen na minimum. Tak tedy zesílit a znovu: "Mayday, Mayday, Mayday. Zde 7 X-ray. Máme trable, náš pilot se zhroutil!" Tentokrát přišla odpověď ihned. "Berta 6" doporučil klidně a samozřejmě: "Můžete zde přistát, máme k tomu dostatek vhodného místa hned u staveniště." Šlo už jen o to, jak přistát. Na palubě letadla letícího přibližně stále stejnou rychlosti a měnicího směr zvolna pouze doprava nebo doleva "pilot" výškového kormidla podle možnosti vůbec nepoužíval - došlo znovu k poradě.

Peterson a Laun byli rozhodnuti posadit "tu zatracenou bednu" na nejbližším trochu vhodném místě, jenom Pawlack zastával jiný názor: "Pokusme se doletět do Cheyenne. Tam mají na letišti všechny prostředky k tomu, jak nás z toho dostat, kdyby se přistáni nepodařilo." Rozhodnutí jim trochu usnadnil pokojný hlas palubního rádia ze staveniště, kde se mezitím rychle spojili s vedením firmy Bridge Company v Cheyenne a kde uspořádali rychlou poradu; sdělili jim, že "Berta 6" bude sloužit jako spojovací stanice mezi letadlem a letištěm. "Můžete udržet letadlo ještě nějakou chvíli ve vzduchu? Víte, kde jste? Pokuste se doletět do Cheyenne. Už jsme se spojili s tamní letištní kontrolní věží a odjíždíme tam ihned s naším rozhlasovým vozem!" Trojlístek na palubě Cessny se tedy společnými silami pokusil o orientaci a nasadil kurs k domovu. Za orientační body mu sloužily kolejnice Union Pacific, dálnice číslo 30 a slunce.

(zveřejněno na stránce Příběhy)