Proè mi to dnes nelétá? 
Mezi lety pøemýšlím, proè. Vèera mì zlobilo obèasné rušení na 35 MHz. Jeden let mi kormidla "hrála" tak, že jsem radìji pøistál. Ve výšce pøes 50 m to bylo dobré, ale níže to sem tam hrábne do køidýlek, do motoru, do výškovky. Nejhorší bylo, když jsem letìl natažený na minimálce v sedmi osmi metrech a najednou to brnklo do výškovky do nataženo. Model se okamžitì zapotácel, motor ho naštìstí bezpeènì zachránil pøed pádem.
Dnes se ale žádné brnkání do kormidel nekoná, jen turbulence za kopcem. Nacvièuji zase pøistání. Vítr chvilku fouká, chvilku ne, ideální podmínky. Jsem na sestupu kousek pøed prahem dráhy, když vítr zrovna zesílí. Staèí trochu ofouknout køídlo motorem a budu nad dráhou. Já ale neèiním nic, model zachytává podvozkem o vysokou trávu snad metr od dráhy a padá na vrtuli. Vrtule zlomená, jinak nic.
Vymìnuji vrtuli a jdu na další let. Další pøistání mì boèní vítr snáší k okraji dráhy. Odhaduji, že už jsem mimo dráhu a že bych mìl pøidat a opakovat. Zase ale nic neèiním, vrtule zachytává za vršky trávy, motor zhasíná a model celkem spoøádanì dosedá do vysekaného na pøíènou dráhu. Zdálky se zdá, že se nestalo vùbec nic, zblízka je vidìt, že chybí centimetr konce jednoho listu. Druhá vrtule!
Konèím. To nemá cenu. Cestou domù o tom pøemýšlím, ale napadají mì jen "skvrny na slunci".
Až veèer jsem pøišel na to, co mi vadilo na letišti. Když jsem jel pro ženu, tak jsem mìl pocit, že to za nìkým nedobrzdím. Pocit mírnì zpoždìných reakcí z létání se mi za volantem vrátil. Jeli jsme na zahradu. Usnul jsem tam na tvrdé lavièce v leže jako špalek. Prý na mì mluvili, ale pùl hoïky jsem vùbec nereagoval. Prostì mì dnes dohnala nevyspalost. Proto ten pocit, že mám pøidat plyn, ale nepøidal jsem - zpoždìné reakce.
(zveøejnìno na stránce Letání)