Na navigačních závodech ve Skutči

30.4.2011

V březnu mi píše Honza: "30.4. se na letišti ve Skutči koná školení o navigačních soutěžích a následně 1.5. je navigační soutěž. Chci se toho zúčastnit, máš taky zájem?" No jasně že mám!

První co udělám, jdu na net "vygůglit" nějaké povídání o létání na navigačních soutěžích. Létáme po republice bez GPS, jen podle mapy a koukáním z kabiny ven a tak jsem byl zvědavý, co po nás na soutěži budou chtít. Dočítám se, že na některých soutěžích si pilot musí trať před letem sám zkonstruovat podle zadání. Už se vidím, jak sedíme s Honzou u stolu s pravítkem, úhloměrem a kalkulačkou a do slepé mapky konstruujeme trať! Nakonec se dozvídám, že půjde o navigační let po předem známé trati. Tedy že dostaneme mapu s tratí již vyznačenou.

Druhé místo jsou mapy.cz, kde koukám, jak je vlastně do Skutče daleko. Docela to jde, necelé dvě hodiny letu. Pro mě to znamená vstát minimálně o čtyři hodiny dříve, než Akce na letišti ve Skutči v sobotu začne. Z toho plyne, že v pět vstávám, abychom mohli kolem sedmé odstartovat.

Vrtá mi hlavou, co všechno s sebou na dvoudenní pobyt můžeme vzít, co ve stísněné kabině uvezeme. Kartáček na zuby je jasný, ale já bych nejraději ještě k foťáku a kameře vzal stativ, potřebuji nabíječku a další klumpy. Jsou to taky další kila a váhově jsme taky omezeni. Jó, kdybychom každý 5 kg zhubl, to by bylo vše jednodušší! Otázkou taky je, jak to bude s počasím, abychom se v neděli vůbec mohli vrátit a v pondělí jít do práce.

Startujeme skutečně v sedm, jak jsme si naplánovali. Počasí nám přeje, letíme v raním oleji, krajina pod námi je snivě zamžená. Vychutnáváme si to ráno, moc nemluvíme a jen sledujeme, jak se města, městečka a vesnice posouvají proti nám. Letadlo je naprosto nehybné. Já jsem spokojený, i ten stativ jsme do letadla dostali, všechny naše věci mám nastrkané mezi nohama, stativ je pode mnou na podlaze.

Ve Skutči sedáme na čas. V devět mělo začít školení a odpoledne měly probíhat tréninkové lety po zadané trati, účastnící se ale schází pomaleji.

Školení

Na školení nám kluci, co to lítají, vysvětlují pravidla a radí nám i taktiku letu. Dozvídám se, že se to jmenuje Pohár Petra Tučka a celou dobu koukám na ředitele Petra Chvojku a říkám si: odkud já ho znám?! To je přece náš spolužák! vysvětluje mi Honza.

Pravidla jsou takováto:

• Pořadatel nám určí čas vzletu
• Určitý čas před vzletem dostaneme od pořadatele mapu ze zakreslenou tratí a se zakreslenými otočnými body.
• Dostaneme logger (GPS bez displeje), který zaznamená náš let v prostoru a čase.
• Dostaneme dvě sady fotografií, náhodně seřazených. Naším úkolem bude všechny je na zemi najít a zakreslit do mapy.
• Na zemi budou plachtami vytyčeny na neznámých místech různé znaky. Opět je musíme zaznamenat do mapy.
• Musíme proletět nad otočnými body a po trati mohou být ještě tajné brány, kterými musíme také proletět. Znamená to tedy letět po celou dobu opravdu přesně po zakreslené trati.
• Nahlásíme naši cestovní rychlost a pořadatel nám spočte časy, kdy musíme proletět časovými bránami. V toleranci +- 15 sekund!
• Během letu nesmíme kroužit! Ani při hledání ani si tak nemůžeme přibrzdit, kdybychom byli někde moc brzo.
• Po proletění trati musíme sednout do vytyčeného "decku". To je obdélník vytýčený na ploše páskami. Kdo sedne do něj a co nejblíže jeho začátku, dostane nejvíce bodů za přistání.

Po školení máme možnost si kus soutěžního letu zkusit. Dostáváme mapu 1:200 000 se zakreslenou tratí. První, co mě napadne: Ježíši, to je mrňavý, to ty vesnice budeme muset trefovat hodně přesně! Normálně létáme "od města k městu", to je vytyčíme si v dálce nějaký navigační bod a na něj letíme. Jestli nás vítr sfoukne stranou o kilometr dva neřešíme. Tady budeme muset. A sakra, on je na trati i oblouk! Když si uvědomím, že při tomto měřítku rozhodují při zakreslení nalezeného objektu 2 mm!

Zkušební let se nám docela daří, jen ten oblouk nám moc nevyšel.

Potom Honza létá po okruhu a zkouší přistání do decku. Docela mu to jde. Sleduji ostatní a říkám si, je lepší být třeba o deset patnáct metrů delší než kecnout metr před deckem za nulu!

Večer sedíme v letištní hospodě, Honza Bém nám vypráví o svých rekordních letech na rogale a Ivoš Lengál nám k tomu pořádá ochutnávku vín. (více viz stránky Česko má dva nové světové letecké rekordy nebo Annapurna High 2000)

Soutěž

Neděle je dnem soutěžního létání. Počasí se pokazilo, mraky nejsou zrovna moc vysoko. První dohadování začíná už před soutěží. Jakou máme nahlásit rychlost letu? Honza navrhuje 90 (to je naše cestovní rychlost), s tím, že když se někde zdržíme, tak "přitopí" a stodesítkou to stáhneme. Já navrhuji 80, ale Honza je velitel letadla a tak je po jeho.

Dozvídáme se čas vzletu. Hodinu před vzletem dostáváme logger, malou škatulku s jedním čudlíkem a LEDkou, mapu (mapa [pdf], zadání [pdf], fotky 1 [pdf] a fotky 2 [pdf]) dvě sady fotek a zadání. Trať je něco přes 100 km dlouhá. Je v ní zase jeden oblouk. Honza vynáší do mapy na trať čárky, podle kterých si budeme kontrolovat rychlost letu po trati, oba zkoušíme tipnout fotky, kde asi na trati by to mohlo být. Prohlížíme si tvary znaků, které by mohly být na zemi někde po trati vyznačeny.

Včas sedáme do letadla a nahazujem, abychom do startovního decku najeli na čas. Rovnáme si hodiny podle hodin na startu, startér nás odmávne a jdeme na to. Do průletu začátku trati máme pět minut. Musíme ho ale nejdříve najít. Odpočítávám nahlas čas do vstupu na trať Koukám do mapy, koukám ven, ale rybníčků vidím hned několik. Honza ale myslí a tak když mi přečte zadání "Prosetín, střed hráze uprostřed lomu" tak je to jasné. Já bych na to písemné zadání úplně zapomněl. Deset, devět, sedm ... Odpočítávám vteřinky do času vstupu na trať. Je to o něco těžší, než ten bod jen přesně trefit. V ten správný čas nemá být bod někde ve výhledu z kabiny, ale pod námi!

Nasazujeme kurz na první otočný bod trati, kontrolujeme naši rychlost vůči zemi a obhlížíme vzdálenější orientační body. Viz záznam letu [kmz] (pro Google Earth). Počasí je dobré, turbulence mírná, jen ty mraky by mohly být výš. Letíme trochu vedle trati, abychom dobře viděli na zem.

Po chvilce nacházíme první fotku a za chvíli další. Hlinsko necháváme po pravé ruce a společně s terénem pomalu stoupáme. Napravo vidím vodní nádrž Hamry, to je v pořádku. Sleduji čas a už by tu měl být první otočný bod, rybník Zlámanec. Ale vidím před námi mnohem větší vodní plochu. Jen co mě napadlo, že asi kufrujeme, ozývá se ve sluchátkách: "Víš kde jsme?" "Nevím!" a ptám se kned "Jakým kurzem letíme?" (nemám vzadu kompas). Honza ale neodpovídá ani když otázku zkouším znova. Atmosféra houstne, už tušíme, že letíme úplně blbě. Snažím se zorientovat podle vzdálenějších orientačních bodů, ale jak jsme vystoupali s terénem do větší výšky blíž k mrakům, daleký obzor je špatně čitelný. Hledám vzadu za námi Chrudim, ale v pravém okénku nic nevidím. Potom ji objevuji na druhé straně. Že bychom se otočili na východ? Honza točí pravou zatáčku. Pročesávám terén napravo od nás, ale nevím, jak moc jsme se vzdálili od trasy (po letu jsme se ze záznamu dozvěděli, že jsme byly 3 km mimo trať). "Vidím ho!" vykřiknu, "Jo, to je von!" potvrzuje Honza a točí ostře doprava. Rybník Zlámanec je přímo před námi. Přelétáváme ho a letíme další rameno trati. "Tak a čas je v prdeli", oba nás štve taková bota hned na začátku. Letíme dál, nacházíme další fotku. Navigace mi tady připadá jednoduchá. Až po sečskou přehradu to je jednoduché. Fotky nacházíme oba, jen mě trochu štve, že sedím vzadu, dopředu nevidím a tak než stačím vykřiknout mám ji, tak už Honza fotku hlásí taky. Vytyčené znaky nám jdou taky.

U Podlažic je z dálky dobře viditelný znak, bílé plachty u přímé silnice mezi poli bijou do očí. Jen já je nevidím. Když Honza hlásí nález dalšího znaku, nevěřicně na něj koukám, jak jsem ho mohl přehlédnout.

Od přehrady Seč až po otočný bod 5 nám to jde dobře. Udělalo se hezky, svítí sluníčko, modrá obloha, bílé kumulky a připadáme si jak na školním výletě. Předháníme se, kdo dřív najde fotku nebo znak. Pak ale přichází trať za otočným bodem 5 a naše jistota se rozplynula jako dým. Vesnice jedna jako druhá, plno úplně stejných silnic. Sakra a to tady máme zaletět ten oblouk! Libecina je ještě jasná, ale potom nemůžeme ty vesnice poznat. Jsme zase evidentně mimo trať, do cíle už není daleko a zbývají nám ještě dvě fotky! Chytáme se až u Proseče a vracíme se na trať. Potvrzením nám je nalezení jedné z fotek, sloup vysokého napětí identifikujeme ze čtyřkilometrové dálky.

Prolétáváme cílovým otočným bodem a jdeme na přistání. Vítr zrovna fouká trochu do zad, k tomu sedáme ještě z kopce. Přistávací deck trefujeme, ale hned za čáru to nebylo.

Odevzdáváme logger a Honza jde ke zpovědi k řediteli soutěže Petrovi Chvojkovi, předat mapu se zakreslenými fotkami a znaky. Hlavní rozhodčí Michal Seifert zatím zpracovává záznamy loggerů.

Domů

Je odpoledne a my máme akorát čas vydat se na cestu domů. Další skoro dvě hodiny letu. Na vyhlášení výsledků čekat nebudeme. Dali jsme si pozdní oběd (mimochodem kuchyně byla výborná), platíme dluhy v hospodě, balíme věci, skládáme je do letadla a loučíme se.

Honza natočil motor, přidává plyn, ale Mobajz stojí. Honza přidává ještě víc, ale letadlo se nehne. Až na plný plyn se pohne, ale jak Honza ubere, hned stojíme. Honza vylezá, kouká pod letadlo a potom už jen mlčky vypíná zapalování. Aha! Tak to nebylo kolo zapadlé v myší díře. Píchli jsme? Mobajz stojí nakřivo. Přizvedávám ho za konec křídla a Honza kouká na kolo. Je prázdné. Jdu s místními pro vozík s flaškou se ztlačeným vzduchem a zkoušíme kolo dofouknout. Ale za chvilku je zase prázdné. Honza odkudsi vytahuje prostředek na lepení pneumatik bez demontáže. Foukne ho do kola, čekáme a potom zase kolo nafukujeme. Ale to během chvilky uteče. Kolo jsme asi prorazili při tom přistání po větru.

Doluji z Honzy informaci, co znamená kolo vyndat. Křídlo podepřít, vzpěru demontovat, kolo vytáhnout, nějak opravit, ... a zpátky to je prý ještě horší. Přemýšlím o tom, že asi v pondělí nebudu v práci. Situace vypadá trochu beznadějně, nálada klesá níž a níž.

Najednou Honza zavelí: "Vyndej všechno ven, odneseme to start, já tam nějak dojedu a zkusíme to rozjet z kopce s prázdným kolem." Odnášíme věci, Honza nahazuje motor, já se věším na křídlo aby letadlo jelo po tom dobrém kole a letadlo se dává do pohybu. Nakonec mi ujíždí. Bežím nahoru na druhý konec letiště, skládáme věci do letadla, kurtujeme se a Honza dává plný plyn. Chudák Mobajz nakloněný na stranu dře splasklým kolem letiště, ale z kopce se jeho pohyb zrychluje. Honza drží plná krídélka a za chvilku cítíme, jak se prázdné kolo odlehčuje. Prostoru před sebou máme dost. Nakonec se letadlo po dlouhatánském rozjezdu odlepuje od země. "Jedeme domů" slyším ve sluchátkách. Stáčíme se na severozápad, nabíráme výšku a oba myslíme na to, že jsme se před odletem nevyčůrali a že to musíme vydržet až do Štětí, že prostě nikde už přistát nemůžeme.

Cestou domů si notujeme, jak se nám to oběma líbilo. Pravidla a požadavky na přípravu před letem byly svojí obtížností tak akorát. Shodli jsme se, že složitější zadání, kdy je třeba si trasu konstruovat vlastními silami, už by nás asi nebavilo. A že nebýt takové ztráty na čase, dopadli bychom asi docela dobře.

Doma jsme sedli v pořádku na jedno kolo a chromého Mobajze dostrkali do hangáru.

LAA - Výsledky prvního kola Poháru Petra Tučka - Skuteč

Poznámka 20.4.2012: Rozepsal jsem se tak podrobně o této loňské akci proto, že to snad naláká další letce. Je to opravdu pěkná disciplína, tato její rekreační varianta se létá v přátelské atmosféře a adrenalinu během soutěžnío letu je tak akorát. Doporučuji!

A taky je to taková malé poděkování organizátorům akce, aby věděli, že se nám to líbilo.

(zveřejněno na stránce Moje zážitky z létání)