Chtěl jsem být mistr, dopadlo to špatně

Cesta do naší vesnice je lemována starými vzrostlými stromy. Mezera mezi jejich korunami je tak 5 metrů. Alej jsem si vybral pro výcvik létání ve stylu Crazy Horst a důvodem bylo také, že všude bylo po silném dešti plno vody a po silnici se dalo chodit téměř suchou nohou.

Rozlítal jsme se nad loukou na závětrné straně aleje a potom jsem zkoušel oblétávat stromy aleje, které nejsou na jedné straně aleje tak hustě u sebe. Problémem se ukázaly jejich husté neprůhledné koruny, model v zatáčce za nimi mizel na poměrně dlouhopu dobu. Ale průlety se dařily, jen ten klid nebyt takový, jak by měl být. Letadlo mi připadalo dost rychlé. Za 10 minut zapípaly stopky vysílače, konec létání. Slíbil jsem, že se do 15 minut vrátím a odvezu rodinu do Teplic.

Ale dám ještě jeden průlet, tentokrát shora v ose silnice, jako kdybych letěl s kamerou a ze světla nad volnou krajinou zalétl do přítmí aleje. A pak už sednu a utíkám za rodinou!

Vystoupal jsem nad alej, srovnal letadlo do osy silnice, ubral plyn a začal klesat dolů mezi stromy. Jak jsem zalétl pod úroveň korun stromů, zalétl jsem za vítr, který foukal kolmo na alej a šup, už jsme byl v koruně stromu. Jako kdyby byl v koruně stromu magnet. Ve vteřině jsem si uvědomil tu výšku, ve které model visí, neprostupnost větví stromu a hned se mi také vybavily ty hodiny sundavání modelů ze stromů, které jsem už zažil. A taky ten průser, že teď čekající rodině řeknu, že jdu sundavat letadlo ze stromu.

Chvilku jsem čuměl nahoru na strom. Opravdu neprostupné větve, kterými letadlo nepropadne, a větve tak husté, že ani z pole, kde je terén výš, na strom nevylezu. A pod stromem dvoumetrové kopřivy. Výška veliká. Proč já jenom nesedl, když zapípaly ty stopky! Teď ale musím jednat!

Poklusem na barák, na zahradě jsem popadl pětimetrové bidlo, které tchán vyrobil z podříznuté břízy, poklusem po silnici zpátky ke stromu. Žena mě zmerčila, hned jí bylo všechno jasné. Když jsem se natáhl s bidlem směrem k letadlu, chybělo několik metrů. Bidlo do škarpy a poklusem na barák. Mám v garáží žebřík, co jde postavit jako štafle. Váží ale asi pětatřicet kilo a tak ho nakládám na starou rezatou kárku, kterou jsem chtěl dávno odvézt do sběru. Žebřík na kárku a poklusem po silnici zpátky k místu neštěstí. Jsem rád, že všichni odjeli a že tu nedělám divadlo pro ostatní Když klušu s žebříkem na kárce před sebou, vybaví se mi moje paní doktorka, jak se mě teď naposledy ptala, jestli nejsem dušný. To by se jí líbilo, jak tady pěkně klušu.

Žebřík už zvládám jako zkušený požárník - vztyčit složený, roztáhnout dva díly jako štafle, vysunout třetí díl vzhůru. Stavím ho na asfaltu, takže je pěkně stabilní. Beru do ruky bidlo a stoupám nahoru. Ukazuje se další překážka. Žebřík byl měsíce v kotelně a je černý od uhelného prachu. Teď na něj cáká z listí ze stromu a já se musím stehny opřít o ty šprusle - na sobě čisté kraťasy. To už mě zdola pozoruje žena a komentuje to, že už je to jedno. Když se natahuji, jsem moc daleko od kmene stromu. Musím dolů a otočit žebřík o 90 stupňů. To už nohy stojí ve škarpě a ta není zdaleka tak pevná jako asfalt silnice.

S malou dušičkou se pomalu šinu nahoru, bidlo táhnu za sebou. Když jsem nohama ve čtyřech metrech, citím nohy žebříku bořící se do hlíny. Musím ale ještě alespoň o půl metru výš. A potom vystrčit bidlo nad hlavu. Když se natáhnu, tak dosáhnu na křídlo, co je směrem k zemi. Dva tři údery stačí, aby se model pootočil a já dosáhnu na trup. To už dokážu model vyšťouchnout z koruny ven, dostrkat k sobě a hodit ho dolů do louky. Jsem rád, že jsem ze žebříku dole a že jsem to stihl v tak rekordním čase.

Kdybych tu byl sám, tak určitě akci vyfotím, ale v přitomnosti ženušky nemám odvahu Nakládám štafle, bidlo a model a poklusem se vracím do baráku. Umýt, do auta a domů. Moje 15 minutové létání trvalo i s akcí žebřík hodinu To se mi to vyplatilo!

(Model byl vysoko přes 11 metrů - 4.5 m šprusle, na které jsem stál, 2 m já s bidlem v natažených rukou, 4.5 m bidlo)

(zveřejněno na stránce Létání s Betou 1400)