Poprvé letos na letišti

Létá se, vyhánějí se pavouci:

Já využívám prostor před hangárem. Startuji na půl plynu ze zpevněného povrchu. Za letadlem se při vzletu krásně práší, v šikmých paprscích podvečerního slunce to vypadá fakt jak start někde z buše!

Už je méně světla, poziční světla i zábleskové majáky na koncích křídel jsou dobře viditelné i na velkou vzdálenost. Vypadá to efektně. Courám s modelem nad zemí, občas vystoupám a na velkých klapkách dám sestup. Ve vzpěrách křídel to krásně hučí. Když se nejde přes 1/2 plynu, je realismus letu opravdu velký. Moc se mi to líbí.

Nabíjím celkem třikrát. Na poslední let jdu, když už je slunce za obzorem. Škoda že nemám ještě jedny ruce, byly by to pěkné záběry. Nad horizontem je proti obloze vidět jen černá silueta, pod horizontem jasně svítí poziční světla a při letu proti sobě i reflektor v křídle. Nádhera! Letím na západ do prostoru, nechávám model mírně stoupat tak, jak motor na půl plynu dovolí. Když jsem odhadem tak dvě stě metrů od sebe, nakláním model do mírné zatáčky, abych ho otočil zase proti sobě. Jsem ve výšce odhadem tak třicet metrů, a najednou zjišťuji, že nevím, kam model letí. Model po mírném náklonu padl více do zatáčky a já při korekci křidélky nevím, zda je model čumákem ode mě nebo ke mě. Nejdříve se snažím model srovnat do přímého letu, ale jen padám do druhé zatáčky. A stále ztrácím výšku. Se ztrátou výšky roste stres, nejsem schopen zjistit, kam letím, nejsem schopen srovnat model do přímého letu. Mám pocit, že nejde výškovka. Levá zatáčka, pravá zatáčka, levá zatáčka a už je tu horizont. Vnímám jen vršek nějaké červené střechy, instinktivně stahuji plyn, potom chvilku nic a za chvilku velká rána. Dlouho už jsem neslyšel tenhle zvuk u svého modelu a teď bych ho nejraději neslyšel taky. Po tom zvuku budou asi z Beavera jen bílé kuličky. Chvilku se vzpamatovávám a hned potom mě začne pronásledovat myšlenka: Sakra, tam jsou přece baráky! Myšlenka, že jsem spadl někam mezi lidi není příjemná!

Vedle letiště je zástavba s rodinnými domky. Obcházím plot letiště a z ulice jdu zvonit na majitele, na jehož pozemek jsem asi spadl. Pán se mnou ochotně jde jeho zahradou a až na konci vidím v trávě blikat maják na hřbetě Beavera. Oddychnu si, je to daleko za domy v opuštěné zahradě. Sbírám trosky, z Beavera kupodivu nejsou kuličky a je odnositelný bez potřeby igelitového pytle, děkuji majiteli a vracím se na letiště. Na letišti zkouším rádio, všechno funguje. Model je ale dobitý značně. Cestou domů intenzivně přemýšlím, co bylo příčinou té havárie. Zda rádio fungovalo (nový vysílací modul, nový přijímač), zda opravdu nefungovala ta výškovka (výškovka se ten den přestala vracet do neutrálu), nebo to bylo jen rukama atd. atd.

(zveřejněno na stránce Létání s Beaverem)